Nejotravnější typy hráčů v. 2022

 

Kdysi jsem tu postoval o typech hráčů, kteří lezou každému na nervy. Rozhodl jsem se, dle inspirace z BGG článku, a dle vlastních zkušeností, sepsat novější pohled. Množství lidí, s kterými jsem kdy hrál nějakou deskovku, je totiž už poměrně slušné. A nutno říci, že jsem během hraní potkal už opravdu všemožné psychopatologické subtypy. Některé neduhy jsou spíše vtipné, některé extrémně otravné, některé jsou z kategorie „s tímhle člověkem už si nikdy nezahraju ani Prší“. Pojďme se na ně podívat. Aby to bylo ještě názornější, označím každou kategorii svým číselným hodnocením, mezinárodně uznávaným indexem NPD, neboli "napřesdržku" indexem. Kdy nejvyšší hodnota 5 znamená "rozbiju ti hubu a už tě tu víckrát nechci vidět", hodnota 1 pak něco ve smyslu "lezeš mi trochu na nervy, ale přežiju to", 2,3,4 jsou pak někdy mezi tím.

Cestovatel v čase - NPD index 3

Poslední dobou musím říct, že tuhle otravnou vlastnost pozoruju dost často, a leze mi na nervy čím dál více. Klasika - Franta hraje jak ponocný, každý tah promýšlí deset minut, přesto ale občas na něco zapomene. Místo toho, aby Franta jako normální člověk buď držel hubu, nebo si maximálně nahlas postěžoval na vlastní hloupost, místo toho stopne celou hru, aby zahlásil něco ve stylu "jééé sakra, já si zapomněl před hodinou vzít za moje vylepšení ten jeden extra zlaťák", a už si to jeho tlustá líná ruka hasí ke společnému banku s mincemi. Toto zní ještě úsměvně, ale kolikrát jde i o mnohem podstatnější věci, které třeba značně ovlivní průběh hry. A blbec Franta na nich prostě trvá. Samozřejmě, přístup u stolu k tomuto může být různý. Nejjednodušeji se jeví milého Frantu poslat někam s tím, že si na to  měl dávat pozor, když daná situace vyvstala. Bohužel tito extrémní cestovatelé v čase, jsou velice často značně urputní, s oblibou začnou argumentovat tím, že jsou nuceni hrát příliš rychle, že hru hrají poprvé a nezvládají vše sledovat, atd. atd., prostě všemožně brečí, jen aby jim bylo vyhověno. Vyměklejší herní skupina, které konflikt nechce eskalovat a vytvářet nepříjemnou atmosféru u stolu, většinou  raději ustoupí.  Bohužel, Frantové si na tuto benevolenci rychle a rádi zvykají, velice často se tak tyto situace během hry několikrát opakují. Extrémní jedinci trpící touto patologickou poruchou jsou schopni se s vámi hádat, že před 2 koly prohraný boj se musí opakovat, protože oni měli vlastně bonus +2 k útoku, který by jim boj vyhrál, a vše se musí vrátit. Jejich oblíbeným trikem jsou i tzv. kompenzace. Např. typu - jééé scheise, já zapomněl 3 kola po sobě vzít bonus z karty, tak já si teď za to vezmu něco jiného. Nebo z nedávné doby - jééé já jsem měl už před třemi koly mít ten bonus, který by mi umožnil postavit tyhle stavby, tak já už je jakoby mám postavené a tím pádem můžu už stavět tyhle lepší jednotky, kterýma tě teď zašlapu do prachu...zní to neuvěřitelně, ale zažil jsem. Rozhodně nejsem proti, když někdo něco sem tam přehlédne, stalo se to třeba před malou chvilkou, a je zcela evidentní, že to hru nijak neovlivní, aby nějakou zapomenutou akci hráč dodatečně provedl/změnil. Nehrajeme přece deskoherní extraligu. Ale musí to mít své logické hranice. Chápu, že to naštve, když člověk zapomene na bonus, který by mu potenciálně zásadně pomohl k vítězství, ale je potřeba se k tomu postavit jako chlap, přiznat si chybu, párkrát se plesknout přes ksicht, a jít dál. 

Striktní hráč / buzerant - NPD index 3

Těchto jedinců naštěstí moc není, ale vyskytují se. Nemá to nic společného s jejich sexuální orientací. Jejich revírem jsou pravidla, hlavním poznávacím znamením je, že s oblibou buzerují. Zahrajete něco ve špatném pořadí, přestože je to technicky vzato úplně jedno? Hned vás sjedou. Zapomeňte, že byste třeba něco, co jste před milisekundou zahráli, chtěli vrátit a znovu si rozmyslet. Tito dementní jedinci začnou okamžitě vykřikovat, že už je to zahrané, a pokud se ukáže, že špatně, ještě se vám s oblibou vysmějí. Opravdu silně otravná skupina hráčů, kteří dokáží hraní všem normálním lidem dost znepříjemnit. Jediné jejich pozitivum je, že zcela eliminují jedince z předchozí kategorie, jakýkoliv náznak cestování v čase prostě neexistuje. Mají také velice často v oblibě kecat vám do vaší hry, sdělovat vám, že kdyby jste to zahráli jinak a lépe, dostali byste o tolik a tolik bodů více apod.

Nedočkavci - NPD index 1

Tady jsem trochu guilty já osobně, byť to snad neženu do nějakých extrémů. Sem patří jedinci, kteří často prudí ostatní, aby jejich tah netrval věčně. Často mají i tendenci pomalejším hráčům do všeho kecat, sdělovat jim optimální tahy, a prostě jakkoliv všemožně prudit, aby dali najevo svojí otrávenost z toho, že se hra příliš vleče. Dyť je přece evidentní, jaký je zrovna ten správný tah, tak už ho k*rva zahraj, ať můžu hrát já. Jasně, pokud máte u stolu jedince, který vykazuje všechny známky analytické paralýzy, je potřeba ho trochu proplesknout. Extrémnější zástupci této skupiny ale dokážou hru značně znepříjemnit i relativně v normálním tempu hrajícím lidem. Pokud se potkají zástupci tohoto kmene, s výživnějším zástupcem kmene AP (viz níže), u nějakého pěkného eura, garantuju vám, že to dobře nedopadne.

Tupé hluché lamy - NPD index 2

Jedinci, co většinou pořádné deskovky moc nehrají, často jsou to spíše pravidelní hráči sraček typu Munchkin a BANG!, co se omylem ocitli na větší akci. Typickým znakem je, že i přes polopatické vysvětlení pravidel jich 80% vůbec nepoberou, a zbylých 20% poberou špatně. Přitom se celkem na nic během vysvětlování neptají. Jejich následný herní projev je pak na úrovni tříletého děcka po lobotomii. Kupodivu ve hře strašlivým způsobem rupnou, což je ale i tak často neodradí, aby příště dorazili znovu, se zcela stejnou úrovní vnímání.

Povýšení nehráči - NPD index 4

Kategorie, které by se měl každý deskovkář vyhnout, jak upír dřevěnému kůlu. Ne vždy to bohužel jde.  Jedná se o jedince, co deskovky nehrají, absolutně je nechápou, a bohužel jimi často pohrdají. Berou je jako stupidní zábavu pro děti a v pozdějším věku pro mentálně opožděné a v dětství zamrzlé dospělé. Rozumní dospělí si přece nebudou po večerech šmrdlat nějaké kostky. To přece nelze. Je nutné bavit se na úrovni. Tzn. jít se ožrat do hospody, nebo vést hluboké politicko-filosofické debaty nad sklenkou dobrého červeného. Nebo čumět na Netflix. Prostě přece kua nejsme žádné děti ne? Tento druh naštěstí postupně vymírá, jak se deskovky stávají čím dál populárnějším způsobem trávení volného času. Nicméně stále se najdou, v podobě často např. partnerek, které v lepším případě tuto zábavu tiše tolerují, v tom horším jí přímo při hře zesměšňují, a ze svého morálně výsostného postavení rozumného dospělého, na vás po celý večer čumí skrz prsty, a nevyhýbají se stupidním zesměšňujícím komentářům. Někdy v obzvláště slabé psychopatologické chvilce, si tito jedinci zahrají blahosklonně nějakou tu hru s vámi, jenom aby vám po celou dobu dávali ostentativně najevo svým povýšeným chování, o jak stupidní "zábavu" se jedná. V přítomnosti tohoto druhu je lepší poděkovat, sbalit hru, rychle vypadnout a už se nikdy nevrátit.

Analysis - paralysis - NPD index 3-5

Klasika každého podobného seznamu. Hráči, kteří přemýšlejí nezdravě dlouho, a to velice často i nad zdánlivě banálním tahem. Jejich toxicita roste přímo úměrně tomu, jak složitá hra se hraje, či jak moc lační po vítězství. Extrémní majitelé tohoto psychického postižení, jsou schopní pětkrát svůj tah zcela změnit, jen aby na jeho konci získali místo deseti bodů jedenáct. Nebo o jednu surovinu více. Nesmíte na ně většinou žádným způsobem tlačit, jinak začnou být agresivní nebo se rozbrečí. Nebo oboje. Vždyť oni tam ten jeden bod navíc prostě najdou, je to kruci jeden bod, je jedno že jich mají sto padesát, jsou o parník napřed přede všemi, nebo naopak o parník pozadu, důležité je prostě OPTIMALIZOVAT svůj tah, ať to stojí co to stojí  S těmito jedinci se často začínají stírat rozdíly mezi hrou a prací. Jeden dva kusy u stolu, dokáží naprosto rozdupat jakoukoliv zábavu a časové předpoklady pro danou hru. Z hodinového filleru vám tak v klídku udělají celovečerní očistec. Extrémní formy této mutace bez milosti umlátit krabicí.

Happy winner, angry looser - NPD index 5

Jedna z nejhorších skupin. Bohužel celkem rozšířená. Jedná se o jedince, kteří jsou velice soutěživí, bohužel často zapomínají, že stále pouze hrají hru, a ne souboj na život a na smrt. Pokud vítězí, jsou totálně vytlemení, často vám dávají sežrat, jak vás pěkně podrtili, ponížili. A pak to přijde. Přestane se dařit, převálcujete je jak malé děcko, v ten moment je oheň na střeše. Z machrujícího sebevědomého kokůtka, je rázem síru dštící ubrečenec, který typicky hru ani nedohraje, s tím, že už je to přece jedno, že je to jasné, tak co po něm jako chcete. Přece nebude sedět u stolu, když nemůže vyhrát, ne?! Vše následně podpoří sérií výmluv. Často je na vině samotná hra, která je samozřejmě najednou úplně debilní, rozbitá a už jí nebude nikdy hrát. Taky za to můžou ostatní hráči, kteří se na něj domluvili, nespravedlivě šli jen po něm, apod. Pokud tyto lidi náhodou donutíte hru dohrát, buďte si jistí, že vám ji zaručeně po všech stránkách znepříjemní. Budou jí různě sabotovat, kurvit atmosféru u stolu, neustále komentovat které prvky hry jsou špatně udělané atd., prostě hlavně aby si to vítězství neužil nikdo, když ho nemůžou mít oni. Je to velice nešťastná skupina, protože kupodivu hrají často a rádi, ale prakticky nelze si s nimi žádnou hru vyjma kooperativních užít.

Crying baby - NPD index 3

Ubrečenci. Takto postižení jedinci mají za sebou zřejmě nejedno životní trauma, která při hraní vyplouvají na povrch z podvědomí. Jejich typickou reakcí na jakýkoliv malý nezdar ve hře, je čistokrevný brekot. Často fňukají už u pouhých banalit. Přiblížíte vaší armádu jejich území? Už začínají natahovat, že jste na ně zasedlí. Obsadíte jim políčko, které chtěli? Vodopád slz, že je naschvál pojíždíte, i když je na mapě dalších deset podobně dobrých variant. Jsou schopní i po hodině se vracet s brekotem k tomu, že jste jim na začátku hry ukradli jednu surovinu. Nedej bože, když je poté někdo začne opravdu likvidovat, opravdu pojíždět. Nutno říci, že si ostatní hráči u stolu, z důvodu obavy o psychický meltdown daného jedince, raději nějakou agresi vůči nim rozmyslí. Což ale samozřejmě výrazně kazí herní zážitek a vyvolává mizernou atmosféru. Navíc to ubrečence utvrzuje v tom, že jejich "strategie" funguje, a do dalších her je tak dobré ji zopakovat, a raději už preventivně brečet pořád.

Otravný diplomat - NPD index 2

Specifická kategorie. Tito jedinci se vyznačují tím, že mají utkvělou představu, že diplomacie patří do všech her. A to bohužel nejen do těch, kde je přímo součástí herních mechanismů. Jsou schopní začínat diplomatická jednání a ovlivňování soupeřů i při suchém počítacím euru. Prostě při jakékoliv hře neustále do někoho něco hustí, mají pocit, že bez toho to nejde, a že je to to co z nich dělá "dobré" hráče. Nejvíce se to samozřejmě projevuje v různých válečných hrách, area controlech, apod. kde rozjíždějí nemilosrdný kolotoč intrik, neustále zejména slabší/pomalejší hráče k něčemu nabádají, aby udělali něco zaručeně výhodného, co se ale úplně náhodou pak ukáže, že je výhodné zejména pro ně samotné. Na silné soupeře se potom neustále snaží všechny poštvat, upozorňují, jak je potřeba zredukovat ostatní, a to i v situacích, kdy zcela očividně jsou oni tím, kdo je nejvíce napřed. Jistě chápu, že do některých her tohle patří, ale i v takových to lze dělat ne tak apriori vyčůraně. A ve spoustě her je tohle jednání vysloveně iritující.

Pomstychtiví - NPD index 2

Častý upgrade angry looserů nebo ubrečenců. U všech, kterým až nezdravě patologicky záleží na vítězství, se může vyskytnout tento syndrom. Tito jedinci si vzpomínku na různá příkoří ve hře přenášejí i do dalších her, a to i po značně dlouhou dobu. Prostě se vám chtějí pomstít. Často to může být i po nějaké prkotině, zaútočíte jim na jedno okrajové území, v ten moment začnou vidět rudě, vrhnou na vás hordy svých armád, klidně zcela bez logické úvahy, hlavně že se pomstí. Pokud je v jejich očích pojedete vícekrát, začnou na vás být vysazení do budoucna prakticky ve všech hrách, přičemž pak vznikají komické situace, kdy vám daní jedinci dělají úplně zbytečné naschvály, aniž by ostatní u stolu (neobeznámení s psychopatologií daného jedince) chápali co se děje. Otravnost tohoto jevu může být různá, častěji je to spíše úsměvné, ale někdy to může začít celkem vadit, když tyto jedince více než vítězství ve hře, zajímá hlavně váš neúspěch, a tomu podřizují celý herní styl.

Extrémní nice guy  - NPD index 2

Bohužel také značně otravná skupina. Silně nevhodná na konfliktní hry, které většinou daný jedinec rozbíjí tím, že tzv. nechce nikoho naštvat. Tito lidé většinou hrají strašně opatrně, typicky se značnou analytickou paralýzou, snadno se nechají ovlivnit otravnými diplomaty, či jinými alfa hráči, kteří je s oblibou zneužívají ke svým cílům, neboť tuší slabý článek. Na Cestovatele časem jsou samozřejmě také strašně nice, tzn. pokud jedinec chce vrátit pět kol zpět, hlasují všema deseti pro, přece omyly se stávají a musíme být na sebe hodní a tolerantní. Raději zahodí možnost vyhrát, nebo získat dobré bodové zisky, pokud by to znamenalo někoho naštvat. Pokud vedle nich sedí crying baby, velice často spolu tito kooperují, neboť jako nice guy přece tomu ubrečenému chudákovi nebudete dál ubližovat, když už mu všichni tolik ublížili. Naopak, poskytnete mu třeba své suroviny, uvolníte území, ať se chudák trochu zvedne. Jsou to lidé, které chcete mít v životě, ale hrát s nimi už taková paráda není.

Cheater - NPD index 5

Naštěstí vzácné, klasický cheater, tedy takový co podvádí ostentativně, např. že si přidává více bodů, to jsem asi nikdy neviděl. Horší to je s takovými těmi nenápadnými, kdy často lze polemizovat, zda šlo jen o nešťastný omyl, nebo o jako omyl se tvářící podvod. Těžko říci, rozhodně je ale třeba mít se na pozoru, pokud se tyto "omyly", stávají příliš často. Bohužel člověk u spousty her (zejména eura), nemá moc možnost kontrolovat ostatní, zda všechno proběhlo správně. Myslím, že nejčastějším zástupcem této kategorie jsou salty looseři, kteří tak strašně potřebují vyhrát, že v momentě, kdy se jím nedaří, si sem tam nějakým tím podvůdkem pomůžou. Chybí mi zlaťák na zaplacení něčeho co potřebuju? Nevadí, naházím to tam a nikdo si toho nevšimne. Typicky jsou tito jedinci naštvaní, jejich tahy probíhají rychle, nikomu u stolu nic nevysvětlují. Částečně je to proto, že jsou opravdu naštvaní, částečně se ale tímto stylem snaží zakrýt různé pochybné machinace. 

Je jasné, že se člověk tak trochu může najít ve více těchto kategoriích. Obecně pokud do některé patříte, ale je to jen trochu a třeba jen občas, je to spíš sranda. Bohužel poznal jsem hráče, kterým by jejich psycholog (pokud nějakého mají), hraní deskovek asi nedoporučil, neboť se při něm celkem dobře demaskují nejrůznější psycho-patologické odchylky. Někdy bohužel poměrně výrazně. Proto si važte všech normálních hráčů ve vašem okolí, i když třeba občas nemají den a koušou trochu hůře porážku. 

Tainted Grail, aneb deskoherní gamebook

Polští chasníci z Awaken Realms evidentně nehodlají zpomalovat v chrlení stále nových obřích titulů. Po hutném Nemesis a This War of Mine, přistálo před časem na pultech obchodů hledání svatého grálu, v dnešní době už nepřekvapivě přeložené do češtiny, cestou Albi. 

Tainted Grail by se dal nejlépe přirovnat, jak uvedeno v titulce, k deskohernímu gamebooku. Kdo někdy hrál staré dobré gamebooky, při hraní Tainted grail jistě pocítí lehkou nostalgii. Ale protože je 21. století, a suchý gamebook by už asi nikoho neohromil, máte zde místo pouhého plitkého otáčení stránek knihy, k dispozici i nějaké ty další věcičky. Karty (spousty karet), mapu, desky hrdinů,  miniatury, kostky, žetony atd. prostě standardní nálož deskoherního materiálu ... a samozřejmě tu knihu taktéž. 

Jak to celé funguje - na začátku vyberete každý hrdinu (ne úplně tradičního), ocitnete se na mapě ostrova Avalon, tvořeného velkými (a nádherně provedenými) kartami. Jedna karta = jedna lokace. Nachází se zde bažiny, lesy, vesnice, hrady atd. atd. Přičemž najednou samozřejmě vidíte jen malou část ostrova. A je jen na vás, jakým způsobem ho budete odhalovat. Tedy - jisté mantinely samozřejmě máte. Ty jsou dány hlavní příběhovou linií, kterou se budete postupně prokousávat Na mapě, složené z jednotlivých karet, se odehrává vše podstatné. Prim hraje průzkum lokalit, k čemuž slouží právě velice tučná "kniha příběhů". V každé lokaci máte většinou na výběr z řady možností, co dělat, s kým promluvit, kam jít - vše je řízeno knihou. Vždy nalistujete a přečtete odkaz odpovídající dané situaci, následně pak často dostanete další možnosti, co si vybrat a jak postupovat. Samozřejmě na mapě neposouváte vždy jen hlavní příběhovou linii, ale často narazíte na různé vedlejší úkoly, události atd. Získané zkušenosti a "stavy" zapisujete od své přehledové karty. Často se vám stane, že se v nějakém úkolu posunete jen díky tomu, že jste něco potřebného splnili v minulosti (a nebo taky zjistíte, že jste v minulosti něco fatálně zazdili, a teď máte smůlu). Ani samotná hlavní příběhová linie není přísně lineární, a příběh se často různě větví, v závislosti na vašich předchozích akcích a rozhodnutích.

Ve hře ale samozřejmě jen nečtete knihu. Musíte se také starat o rozvoj a údržbu své postavy. Za zkušenosti získané kodrcáním po ostrově, vylepšujete jak své dovednosti, tak svůj balíček bojových a diplomatických karet. Vylepšování je esenciální - bez patřičného posílení, si vás každá potvora, o kterou ve hře zakopnete, namaže na chleba. Nehledě na fakt, že dostatečné úrovně schopností, jsou často potřebné ke splnění různých částí příběhu. 

Mezi další kratochvíle patří hledání jídla (jíst se musí i na bohulibém questu), předmětů (jako jsou zbraně, lektvary atp.), frekventní je boj s nestvůrami, či řešení diplomatických konfliktů. Důležitou součástí hry je také zapalování Menhirů. Ano Menhiry - takové drsně vypadající sochy, které ve hře slouží jako určité časovače. To abyste se jen tak v klídku nepoflakovali po ostrově s prstem v nose. Kdepak, čas vás vždycky trochu tlačí. Každé kolo totiž aktivní Menhiry zhasínají jak baterka od Vietnamce. A když nedej-Artuš úplně zhasnou, vaše postavy začnou velice rychle chřadnout a uhnívat. Proto je záhodno, mít vždy nějaký ten Menhir poblíž vás dostatečně aktivovaný, a plánovat dopředu, který aktivujete jako další. Také jen díky aktivaci dalších Menhirů, se můžete dostat na místa dosud nepoznaná, neboť vždy když nějaký nový Menhir podpálíte, odhalí se vám části mapy v jeho blízkém okolí. Naopak, pokud nějaký Menhir zhasne, lokace, které osvětloval, prostě dočasně opět zmizí. Aktivace Menhirů samozřejmě také něco stojí. Většinou je nutná přítomnost všech postav a zaplacení určitého obnosu surovin - energie, čárů, potravin,  nebo cenností. Na získání patřičných surovin se často zapotíte, a místy se ocitnete v silném časovém (es)pressu. 

Hra se hraje na kapitoly, kterých je celkem 15. Na začátku každé kapitoly dostanete určitý hlavní úkol, často např. tip kam jít. Cestou samozřejmě můžete různě odbočovat, plnit vedlejší úkoly apod. Po každé kapitole pak máte možnost hru uložit, abyste příště mohli bez problémů pokračovat, kde jste skončili. Nutno říci, že uložení funguje bez problémů, a hru je možno opětovně "načíst" během cca 5-10 minut. 

Zpracování všeho je excelentní, což je u Awaken Realms už tak nějak zvykem. Ilustrace nádhera, každý rozložený kus ostrova je radost objevovat. Všechny komponenty jsou kvalitní a hezky zpracované, oceňuji plastické destičky postav, ze kterých vám kostičky nikam neodskakují. 

Podstatnou kapitolou je atmosféra hry a příběh samotný. Zde rozhodně nečekejte žádné duhové jednorožce, či nějaké teenager fantasy, plné udatných rytířů, moudrých mágů a přitepleného heroismu. Kdepak, příběh je poměrně temný, místy drsný, s ničím a nikým se příliš nepáře. Což mám rád. Atmosféra ostrova je skvělá, vždy se těšíte zejména kam se posune hlavní příběhová linie, a když dokončíte další úkol, pocit zadostiučinění je výrazný.

Zde je ovšem potřeba adresovat první neduh hry. A tím je nutnost grindingu. Pro neznalé pojmu - jde o neustálé opakování jedné činnosti, za účelem zisku něčeho. V Tainted Grail zejména zisku surovin, bez nichž se delší dobu prostě neobejdete. Jídlo potřebujete stále, nikdy ho není dost. Bez dalších surovin zase nemůžete aktivovat neustále zhasínající Menhiry. Zkušenosti jsou zase často třeba ke zlepšení dovedností, bez jejichž náležité úrovně se nelze třeba posunout v hlavní příběhové linii. A tak jste tedy častěji než by bylo záhodno, nuceni lítat po mapě tam a zpět, a dělat neustále ty samé činnosti, abyste si nahrabali dostatek výše zmíněného. Chápu rozhořčení lidí, kteří hru hrají apriori kvůli příběhovému zážitku a atmosféře, a cokoliv navíc je pro ně spíše otravné. V některých pasážích těch činností "navíc" musíte udělat hodně.  Kolo často strávíte tím, že někde nasosáte magii, stáhnete nějakého medvěda na žrádlo, pak raději ještě jednoho do zásoby, a šlus. jdete na odpočinek. Pak zjistíte, že vám zhasíná poslední Menhir, takže následuje další kolo sběru surovin, abyste si mohli dovolit Menhir znovu na pár kol obnovit. Tím pádem na nějaké řešení vedlejších úkolů často nemáte moc čas a klidu, což je trochu škoda. Nemůžu vysloveně říct, že by mě uvedený grinding hru nějak extrémně znechucoval, ale faktem je, že jsem se občas přistihl, že bych už radši přestal lovit potvory, kvůli tomu jednomu chybějícímu bodu zkušenosti, a raději se v příběhu posunul dál. 

Boj je také trochu problematická záležitost. Je poměrně originálně zpracovaný, a vlastně dost zábavný. Bohužel se ale každý konflikt táhne jak mlha nad Avalonem, a celkově dost zpomaluje tempo hry. Což tolik nevadí při hře sólo, ale už ve dvou hráčích, se váš kolega začíná při boji vždy silně kousat nudou. Neumím si moc představit hrát hru ve více lidech, tam už to musí být peklo. Boje jsou taky poměrně tuhé, velice často musíte z boje utíkat jak spráskaní psi, protože si prostě neškrtnete, nebo boj ve výsledku vůbec nestojí za podstoupené oběti na životech či strachu. Hodně pomohou předměty, ale jejich kvalita dost kolísá, takže můžete mít ve výbavě jak poměrně silnou kombinaci, tak taky k ničemu odpad. Naopak si umím představit, že časem začne být hodně bojů tzv. o ničem, neboť vaše postavy budou už o tolik silnější, že některé potvory vykucháte prakticky instantně. 

Hra také není zrovna jednoduchá. Což je na jednu stranu v pořádku, příliš lehké hry neposkytující adekvátní výzvu, mě nebaví. Na stranu druhou, u podobné kampaňovité hry, které trvá spíše desítky hodin, není smrt a konec hry zrovna to, co byste nějak zvlášť ocenili. Samozřejmě, je zde nějaká možnost pokračovat i po smrti některé z postav, ale tato není neomezená. A začínat kampaň po 20 hodinách hry znova od začátku, to je asi poměrně frustrující záležitost. Bohužel v Avalonu se vám smrt nebo vážné zranění může přihodit poměrně snadno. Často jen tím, že si vyberete v knize příběhů špatnou možnost. Nebo někde nehodíte dostatečné číslo na kostce. Což je opět maličko frustrující. Docela se vyplatí ve hře příliš neriskovat, a když se vám něco nezdá, je dobré potlačit svou zvědavost, a nestrkat rypák všude a za každou cenu. Na druhou stranu - objevovat je potřeba, navíc je to ta nejzábavnější část hry. Proto zamrzí, že často tzv. objevíte velký kulový, jen vyplýtváte energii, abyste zjistili, že se nestalo vůbec nic, a vaše činnost nikam nevede. Nebo vede, ale až za dalších XX odehraných kapitol. Bohužel také suroviny spíše získáte výše zmíněním grindovaním předtištěných akcí a bojem, než moudrými rozhodnutími a statečnými činy v knize příběhů. Opět - škoda.

Nutnost neustálého řešení jiných činností ve hře je prostě celkově spíš na škodu, protože Tainted Grail září nejvíce právě po stránce atmosféry a příběhu. Jen díky tomu mu zatím rád odpouštím i výše uvedená hlušší místa, kdy musíte dokola lovit suroviny a aktivovat Menhiry. Příběh a objevování tajemství ostrova je prostě dostatečně motivující. Hlušších míst je škoda, asi to šlo nadesignovat trochu lépe. Možná by pomohly přímočařejší boje, méně "hluchých" voleb ve vedlejších questech (obzvláště frustrující jsou ty, kde zaplatíte XX surovin a nestane se vůbec nic), či jiný mechanismus časového pressu, než neustálé obnovování Menhirů. 

Sečteno podtrženo - hra není pro každého. Zamrzí nutnost grindu surovin, někdy neférová obtížnost, místy pomalejší odvíjení příběhu. Doporučil bych jí určitě hrát sólo, nebo maximálně ve dvou hráčích, právě z důvodu jisté zdlouhavosti některých pasáží. Nicméně já se u hry i po odehrání více než třetiny kampaně stále dost bavím, a vždy se těším na další kus dobrodružství. Chyby sice vnímám, ale nepřijdou mi zase tak drastické, abych na hru prozatím zanevřel. Líbí se mi zpracování, atmosféra, příběh, a nakonec i to grindování surovin mě povětšinou vlastně baví, byť se nemůžu zbavit pocitu, že by to šlo udělat nějak lépe.  

Pokud máte volné  zdlouhavé "coronavirové" večery, a chcete si užít pořádně atmosférickou hru se super příběhem, mohu Tainted Grail doporučit. Pokud ho srovnám například s podobně kampaňovitým Pánem Prstenů - Putování po Středozemi, TG vítězí. Herně a zejména příběhově. K dokonalosti mu ale i tak dost chybí. 

- Příběh - pěkně temný, se skvělou atmosférou, nelineární

- Odhalování ostrova je zábavné

- Nádherné a kvalitní zpracování všech komponent

- Smysluplný rozvoj postav

- Originální mechanismus boje a diplomacie

- Jednoduchý a fungující mechanismus uložení a načtení hry

- Nutnost neustálého lovení surovin a aktivace Menhirů hru uměle prodlužuje a místy nudí

- Hluchá místa v knize příběhů, která nikam nevedou

- Boje se někdy dost táhnou a zpomalují zbytečně hru

- Pravidla by mohla být lépe napsaná

Dohráno

Po cca čtyř-měsíční vynucené herní pauze /hrůza/, jsem od prosince zase zahrál pár nových věcí:

Teotihuacan: City of Gods

Euro od autora Tzolkinu. Má to dost podobný feeling, nicméně vizuálně je to za mě celkem humus. A stavba pyramidy zde bohužel zdaleka není tak cool, jako otočné kolo z Tzolkinu. Herně mě to moc neoslovilo, ale samozřejmě tahle čistá eura nejsou můj preferovaný žánr, tedy těžko hodnotit. Mechanismus výběru akcí je celkem originální, ale herně je to takové suché, s nutností hodně dopředného plánování. Tzolkin se podle mě povedl lépe. 

Tapestry

Za mě vcelku průser. Někdo tuhle hru žere, minimálně stejně velká skupina si ale myslí to co já. Civilizační hra? Ani omylem. Spíše hodně náhodná haluz. Téma naprosto žádné, je to čistě mechanická záležitost. Grafický design taky nic extra - karty průměr, baráky nic moc a zcela zbytečné, mapa jednoduše hnusná. Prakticky nulová interakce, jen suché dojení bodů bez tématu, navíc nepochopitelně náhodné, kdy to jaká vám přijde kombinace národů/tapisérií, silně rozhoduje o tom, jaké máte šance na výhru. A to do suché mechanické hry patří, asi jako miniatury do Aktivit. Navíc to trvá děsně dlouho.  Za mě si dám vždy radši Scythe, z kterého sice nadšením nestříkám, ale oproti Tapestry je to úplně jinde. 

Res Arcana

Vlastně celkem příjemný menší engine building. Trošku zbytečné nalepené generické fantasy téma, ale opravdu krásné grafické provedení. Výhodou je značná variabilita, kdy mám problém akorát s tím, že to, jakou si vezmete postavu, značně určuje vaší strategii. Rozhodně doporučuji variantu draftování karet do balíku, bez této mechaniky se ze solidní strategické hry, stává náhodná haluz. Dále mi trochu vadí absence smysluplné interakce. Ve hře je sice možnost útoků, ty ale postrádají větší smysl, protože jsou příšerně neefektivní. Trochu se to pak zvrhává v to, že si každý něco buduje, nikdo se moc nestará o druhé, a na konci si sdělíte počet vítězných bodů. Optimální pro dva hráče, kdy zvládnete promýšlet svůj tah, i sledovat protivníka. 

Fate of the Elder Gods

Příjemné překvapení. Zpočátku je hra celkem suchá, postupně se ale rozjíždí, nabírá na intenzitě a především zábavnosti. Výborná je zejména interakce mezi hráči - např. formou prokletí, kdy sledujete souseda, a čekáte, až si vlastní akcí pod sebou podřeže větev. Je to takový mix různých žánrů - area kontrol, worker-placement, sem tam nějaké euro prvky, ale zároveň silný vliv kostek, různých kouzel, a dalších ameri-trash prvků. Možná to zní jako děsivá mixáž, ale kupodivu to funguje, a já se v každý hře dost bavil. 

Nemesis

Dojmy jsem shrnul v recenzi, poslední dobou moje nejhranější věc, a pořád supr zážitek. Pro mě osobně hra roku 2019. Ano je to dost náhodné, může to být místy frustrující, ale vždycky je u toho sranda od začátku do konce. A není moc her, co bych byl ochotný hrát takhle často, klidně i vícekrát za sebou, a furt se těšil na další partii. Tohle mám z poslední doby jen u Nemesis a Rootu. 

MourneQuest

Kooperativka, mechanikami silně připomínající Ghost Stories, bohužel o dost méně zábavná, kdy velkou část hry pouze nosíte suroviny sem a tam, a nějakou zábavu skýtá pouze finální boss fight. Miniatury roztomilé, graficky celkem pěkné, ale herně není žádný důvod tohle vůbec házet na stůl. 

The Artemis Project

Celkem zábavný worker-placement, bohužel ničím extra nevyčnívající. Naopak - na můj vkus příliš málo strategických možností, kdy ve výsledku všichni hrají tak nějak stejně, a není tam velká šance na nějaká pěkná komba a přehrání soupeřů. Rozhodně v tomhle žánru existují desítky mnohem lepších voleb. Viz. např. hned další hra.

Architects of the West Kingdom

Velice příjemný worker-placement, dobře hratelný ve všech počtech (včetně dvou a pravděpodobně i sólo), krátká herní doba, super kompaktní krabice, dostatek strategických možností, které hráče ale nijak nezahlcují, a tahy příjemně rychle odsýpají. Jediné negativum je pro mě někdy až příliš rychlý konec hry, což se dá upravit pomocí jednoduchých house rules. Skvělá originální mechanika zajímaní soupeřových workerů, která se stará i o docela solidní (na euro) míru interakce. 

Paladins of the West Kingdom

Výrazně komplexnější brácha výše uvedených Architektů. Bohužel za mě také výrazně nudnější. Nulová interakce, a takový brainwash, že vás po chvíli už absolutně nezajímá, co na druhém konci stolu dělá Franta. Tím, že se téměř vše děje na individuální desce hráče, místo společného plánu, je vám jakékoliv snažení ostatních fakt u řitě, a jen sedíte a čekáte na svůj tah. Ne že by systém hry byl špatný, nefungoval atd., takticky se celkem vyřádíte, ale bohužel defacto můžete hrát solo, zážitek se tím moc nezmění, vlastně možná bude lepší, protože eliminujete to čekání na ostatní. A ve více lidech se hra fakt dost táhne, na rozdíl od příjemných a rychlých Architektů. Za mě celkem zklamání. 

Everdell

Divukraj je opravdu krásná hra. Graficky a komponentově fakt top. Herně to není úplně nic extra objevného, ale vlivem zmiňovaného vizuálu, se to hraje velice příjemně. Někomu může vadit docela  solidní podíl náhody - když to někomu "chodí" lépe, moc s tím nenaděláte. Ale asi nikdo nečeká od téhle hry nějaké taktické orgie. 

Kvedlalové z Kvedlinburku

Děsivej název skrývá docela srandovní filer, ve které se snažíte tahat žetony z pytlíku /kotlíku/ v ideálním pořadí, tak aby vám kotlík nebouchl do ksichtu. Hra je sice veskrze založená jen na tom náhodném tahání žetonů, ale je to vlastně docela sranda. Hlavním elementem zábavnosti je klasický push your luck faktor, kdy skoro každé kolo řešíte zásadní dilema - jestli táhnout ještě ten jeden dílek a riskovat výbuch, a nebo být měkký a nechat svůj pytel být :).

Cthulhu Wars

Komplexně hodnotit moc nemůžu, mám za sebou jednu testovací a jednu ostrou hru. Area kontrol s obrovskými miniaturami, který se tváří, že na dobré zahrání bude trochu podobně složitý jako Chaos in the old world. S podobnou tendencí působit lehce cinknutě, při neznalosti hry. Pravidlově je to o dost jednodušší než Chaos, což je příjemné, hrací doba taky může být i okolo hodiny a půl, možná i méně. Jen kdyby ta krabice nebyla tak velká a těžká.

Obludárium

Další zástupce spíše výplňových her, který mě osobně moc neoslovil. Hlavní mechanikou je draft, který sice mám docela rád, ale pokud je ve hře jen to, přijde mi to trochu málo. A tady toho věru moc dalšího není. Navíc celé je to hodně náhodné, taktizovat nějak moc nelze, tedy vlastně jen draftujete a doufáte že ostatní pojedou na něco jiného než vy, a že v dalších kolech dojdou nějaké použitelné karty. 

Yggdrasil: Chronicles

Remake již poněkud omšelého bráchy Ghost Stories Yggdrasilu, který naštěstí přináší spoustu nových prvků, a neotřelý 3D herní plán. Ten na rozdíl od stromu v Divukraji, není jen tak pro srandu, ale je součástí hry. Herně se jedná opět o kooperativku, kde se snažíte zahánět monstra, aby se vám neprokousala až do Asgardu. Hra obsahuje i kampaň, s kterou jsem zatím neměl co do činění. Po jedné hře musím říct, že je to poměrně pěkně udělané, rozhodně oceňuji z mého pohledu více taktických možností, než v předchůdci, a tím o dsot zajímavější gameplay. 

Court of the Dead: Mourners Call

Obrovská hra, tedy především velikostí krabice. Herně je to vcelku nenáročný mix celé plejády mechanismů. Area control, draft, blind bidding, nějaké ty ameri-trash prvky, euro sběr surovin a posunů po stupnicích. Asi nejvíce připomíná Rising Sun, jen bez boje a za poloviční až třetinový čas. Po jedné hře těžko hodnotit, hra mě celkem bavila, a krátká herní doba je docela pozitivum. Na druhou stranu, těch mechanismů je tam možná až příliš, a absence opravdového boje a většího přetahování o lokace mi trochu chybí. Hra je také brutálně přeprodukovaná, je z ní cítit taková prvoplánová chuť zaujmout pěkným zpracováním. Uznávám, že i na mě to zafungovalo, zpracování (zejména KS verze) je jedno z nejkvalitnějších co jsem kdy viděl. Akorát se člověk nemůže zbavit dojmu, že s takovým lookem čekal něco herně přeci jen trochu epičtějšího. 

Kartografové

Super věc, moje první roll and write, a instantní obliba. Super je, že zahrajete v jakémkoliv počtu, i s totálními nehráči či bezmozky, a všichni se vždy dobře baví. Myslím že Kartografové jsou hra, co se neztratí nikdy a nikde, protože lze zahrát fakt za jakékoliv situace, navíc je super kompaktní a prakticky zadarmo. Nekup to. 

Nemesis, aneb všichni tady chcípneme!

Znáte ten pocit, kdy se probudíte z hibernace, na lodi tma, bordel, smrad, všechny alarmy zapnuté, a kdesi v dálce slyšíte chrochtání čehosi, co rozhodně nechcete potkat. Neznáte? Tak nyní máte jedinečnou šanci, díky polským chasníkům z Awaken Realms. 

Nemesis lze hrát ve dvou módech - semi-coop, což znamená, že se probudíte z hibernace s pár přáteli, kteří ale vždy nemusí mít úplně stejný názor na to, co se má na lodi odehrát a jak (a komu). Druhou variantou je čistý coop, kdy jsou vaši přátelé opravdu přátelé, a ne převlečené svině, a silami společnými se snažíte nějak přežít. Pokud nejste přecitlivělá másla, doporučuji rozhodně první variantu. Když nemůžete nikomu věřit, zábava je rozhodně větší. Všichni začínáte v jedné místnosti uprostřed lodi, vtip je v tom, že všichni s jiným úkolem. Na výběr máte vždy ze dvou, jakmile na někoho vyskočí první vetřelec, musíte se rozhodnout který z úkolů se pokusíte splnit, přičemž jejich plejáda je poměrně široká. Můžete být good guy, a mít za cíl přistát s celistvou lodí na Zemi, můžete být magor co se snaží loď sabotovat, můžete být vědec snažící se v laborce rozpitvat vetřelce a odhalit jejich tajemství, atd. Často je součástí cíle nutnost ve zdraví opustit loď, čehož lze docílit v evakuačních modulech. A věřte mi, není to lehké. Málokdy se totiž poštěstí, že úkoly ostatních hráčů mezi sebou korespondují. Často je to spíše tak, že každý se snaží o něco jiného, případně úplně o opačné věci. Není nad to, když vámi pečlivě opravené motory někdo opět zničí, pracně nastavený kurz k Zemi někdo změní na krásný výlet na Mars, nebo váš útěk před hladovým vetřelcem někdo okoření zavřením dveří přímo před vaším nosem. 

Tažený úkol tedy výrazně ovlivňuje vaše chování na lodi. To zahrnuje zpočátku převážně zkoumání místností, kdy každá má nějaký specifický efekt, který lze využít. Máte zde místnost pro hašení požárů, místnost pro otevírání/zavírání dveří, ošetřovnu, skladiště zbraní, můstek kde se nastavuje kurz, příjemné hnízdo vetřelců, kde můžete nabrat vejce, ale není radno se zde příliš zdržovat, laboratoř, kde se zkoumají vzorky a lze odhalit slabiny vetřelců, atd. atd. Místností je hodně, jejich rozložení náhodné, tedy každá hra jiná. Dále lze často v místnostech hledat předměty, zahrnující jak zbraně na boj (často dost marný) s vetřelci, tak obzvláště potřebné medicínské vybavení jako lékárničky, obvazy, léky, dále pak nejrůznější nářadí, oblečení a další užitečné věci. 

Váš pohyb po lodi je řízen pomocí karet, kdy na provedení dané akce potřebujete buď speciální kartu (např. karta Hledání, pro dobrání předmětů), nebo karty pro provedení obecné akce zahazujete. Tedy např. pohyb do sousední místnosti stojí zahození jedné karty. Každý hráč má také rozdílnou postavu - od vojáka, přes technika, po invalidu. Rozdílná postava rovná se rozdílné vybavení a rozdílné speciální karty. Tedy např. vaše postava může mít speciální kartu, umožňující po zahrání pohyb skrz ventilační šachty, což nikdo jiný nedokáže apod. 

S pohybem je nicméně třeba být opatrný. Dělá totiž hluk, a hluk svolává vetřelce k večeři. Když to s hlukem přeženete, vyskočí na vás oslizlý přítel, a máte problém. Většinou je poté nejrozumnější  zvolit taktiku "kvičet a zdrhat". Ani to se však často neobejde bez nepříjemných kousanců, které vám způsobují újmu na zdraví. Zranění lehká se ještě dají rozdýchat. Pokud se kupí, nebo dostanete horší zásah, jsou zde zranění těžká, která už vás mohou nepříjemně omezovat. Například takové krvácení  - pokud ho nezastavíte, každé kolo vám přibývá další a další lehké zranění, tzn. během pár kol je po vás. Ještě že tu je možnost navštívit ošetřovnu. No jo, ale co když je na druhém konci lodi? Aby toho nebylo málo, mohou vám vetřelci při styku (...) kromě zranění předat i syfilis, resp. infekci. Karty infekce vám do budoucna nepříjemně omezují počet akcí, které můžete provést. Navíc nemusí jít jen o syfilis, část karet může obsahovat parazita. Což se dá opět řešit - např. na operačním sále. Pokud to řešit nebudete, je určitá pravděpodobnost, že až se budete na konci hry smát ostatním v únikovém modulu, polechtá vám útroby něco horšího než akutní průjem. A všichni z jistých filmů víme, jak příjemné takové vylíhnutí parazita je.

Vetřelců je více druhů, potěšit vás může obyčejná larva, kterou lze snadno zabít, ale když se vám na něj přisaje, můžete mít problém. Klasickou zábavu obstarávají tzv. Dospělci, což je nejběžnější forma hnusáků. Nejběžnější rozhodně neznamená, že si s nimi snadno poradíte. Zabít je lze, ale pokud nejsou vyzkoumané jejich slabiny v laboratoři, není to nijak jednoduchá záležitost, a taková férovka s Dospělcem pro vás taky nemusí dopadnout dobře. Furt jsou ale výrazně příjemnější, než setkání se samotnou Královnou. Tam je opravdu nejrozumnější okamžitě zdrhat, neboť kousnutí od Královny mohou snadno znamenat konec vašeho působení ve hře. Obzvlášť pokud už jste načatí z předchozích vetřelčích ochutnávek. 

Prozkoumávání lodi tedy není žádný med. Často se na vás chvilkově usměje štěstí, např. když objevíte rychle vámi hledanou místnost, jen aby bylo vystřídáno pocitem totálního zmaru, když do kýžené místnosti skočí vetřelec, terminál který potřebujete použít se rozbije, a aby toho nebylo málo, v místnosti začne hořet. Loď je vůbec dost nestabilní, tedy netrápí vás jen to, že jste na nejspodnější příčce potravního řetězce. Také postupující rozpad lodi, či požáry, mohou vaše působení ve hře neslavně ukončit. Bohužel, v honbě za splněním svých sobeckých cílů, se málokdo o nějaký požár stará, hra tak poměrně často končí destrukcí lodi a smrtí všech na palubě.

Na Nemesis je neuvěřitelná zejména její atmosféra. To jak věrně dokázali autoři převést feeling vetřelčích filmů do deskové hry, před tím je potřeba opravdu smeknout. Neustále máte ve hře strach, že to nestihnete, že na vás někde něco vyskočí, zrovna když se to nejméně hodí, plány se vám neustále hroutí jak domeček z karet, zranění přibývají, atmosféra  houstne, do toho někdo spustí autodestrukci...prostě nádhera. V té hře je všechno, co byste v ní chtěli tematicky mít. A nejlepší na tom je, že ty mechanismy naprosto hladce dohromady fungují. Je až s podivem, kolik tam toho autoři zvládli nacpat, a jak to všechno ladí, a tvoří nejen naprosto skvěle atmosferickou, ale i skvěle hratelnou a především zábavnou hru. 

Kola odsýpají opravdu rychle, žádné dlouhé analýzy tahu nejsou potřeba, navíc je opravdu zábava sledovat počínání ostatních hráčů. A to zejména když se jim nedaří. Znáte to, cizímu neštěstí se nejlíp směje, a když pozorujete, jak se kolegovi zcela hroutí plány, vetřelci ho okusují ze všech stran, zatímco vy si v klidu opravujete motory na druhé straně lodi, působí vám to velké potěšení. Tedy jen do chvíle, než se podobné radosti začnou dít i vám. Což bývá většinou jen otázka času. 

Hra je samozřejmě hodně náhodná, prostě čistý ameri-trash. Při velké smůle trochu hrozí, že zemřete značně předčasně (nám se to zatím u nikoho nestalo), je potřeba s tím počítat. Úkoly se také svojí obtížností dost liší, a při určité konstelaci vašich úkolů a úkolů ostatních, může být vaše situace mírně depresivní. Nicméně tahle hra není primárně o vítězství. Je o atmosféře a zábavných, často hodně hektických situacích, vyhrocených koncích, kudlách v zádech, atd., prostě o zážitky zde nikdy není nouze. A v každé hře vznikají zapamatování hodné situace, o kterých můžete vyprávět. Už jen to je pro mě vždy známkou skvělé hry, a není mnoho kousků, které by byly schopné zprostředkovat podobný zážitek. Když si k tomu přičtete excelentní zpracování všech komponent a velice svižně ubíhající gameplay bez prostojů, máte adepta na jednu z nejlepších a nejoriginálnějších her všech dob. Pro mě tedy určitě.

- Atmosféra hustá jak slizová zátka na vetřelčím vejci, dokonalé převedení feelingu filmových Vetřelců do deskové hry

- Množství obsahu a možností ve hře, které stále dohromady tvoří extrémně zábavnou hru

- Zpracování - super od miniatur po poslední žeton

- Odsýpající tahy, interakce s ostatními + zábavné sledování tahů ostatních, žádná hluchá místa

- Vhodné pro všechny počty, více herních módů (čistý coop rozhodně také není špatný)

- Náhoda občas zařízne víc než je zdrávo

Heroes of Land, Air & Sea, aneb ultimátní 4X Warcraft

Již před časem jsem zde popisoval své zkrácené dojmy z téhle hry. Po pár dalších hrách, bych tyto dojmy rád rozvedl do něčeho recenzoidního.

Jedná se o 4X hru firmy, mající na svědomí sérii her "malá velká". Tahle celkem úspěšná série, mě osobně zase tolik neoslovila. Herně jsem si částečně oblíbil Malá velká dobrodružství, Galaxie byl takový průměr, ostatní spíše zklamání. Zde jsem se trochu obával, aby nešlo o podobně průměrný zážitek, jen zabalený do velké epické nacucané hry. Kdepak.

Komponenty:

Už po odklopení víka krabice na vás dýchne krásná atmosféra a design hry, jejíž témata byla velice poctivě vykradena zejména ze starého dobrého Warcraftu. Při pohledu na všechny ty potvory, lidi, elfy, létající gryfy, orčí ponorky, apod. se vám okamžitě spustí táhlá nostalgická slina. Vše je krásně barevné, příjemně se na celou hru kouká. Figurky jsou kvalitní, ale občas je trochu problém rozlišit přesně kdo je kdo, vzhledem k množství hrdinů a figurek obecně. Tedy někdy je nutné se dotazovat, co přesně za týpky ta útočící nepřátelská grupa obsahuje. Svým množstvím nicméně figurky uspokojí i náruživé milovníku polyethylenu. Mapa je fajn, přehledná, taktéž pěkně barevná, nic se na ní neztrácí, pouze občas může v některých lokacích nastat problém s místem - např. pokud umístíte do lokace věž, pár vojáků a k břehu zaparkujete loď, políčko to už moc kapacitně nepobírá, ale to je detail. Maličko nešikovné mi přijdou kartonové jednotky. Jde o plavidla a letecké jednotky jednotlivých ras, které se musí nejprve složit z tvrdého kartonu. Nápad to je celkem dobrý a originální, jen mi ty lodě přišly občas trochu nepraktické a možná až zbytečně velké. Ale jinak se na to vlastně také strašně hezky kouká, když vaše loď, naložena tím nejlepším, co vaše páchnoucí orčí pevnost dokáže vyprodukovat, hrdě opouští přístav, s cílem plenit ostrovy okolních hráčů. Nemá cenu být zbytečný hnědkopich, hra prostě vypadá na stole krásně, a za své tvrdě vydřené prachy dostanete hodně kvalitní matroš.

Hra:

Kdo je obeznámen s 4X hrami, bude se zde cítit jako kraken ve vodě. Explore, neboli průzkum, je zde reprezentován skrytými žetony na mapě, které jednoduše otočíte v momentě, kdy na daném políčku ukončí vaše jednotka pohyb. Žetony zahrnují nejrůznější bonusy - nejčastěji ve formě surovin, ale mohou zde být i více či méně "pojíždějící" události. Žetony jsou rozplyzlé po celé mapě, včetně moře, pokud dojde k jejich úplnému vyzobání, je to jedna z podmínek, za kterých končí hra (vítězná podmínka č. 1). Nutno říci, že explore část je lehce slabší, což není zásadní negativum, tahle hra o tom prostě není. Co se mi trochu nelíbí je fakt, že pokud máte smůlu na odkryté žetony, může zejména váš počáteční rozjezd celkem utrpět, aniž byste s tím mohli něco dělat. Je velký rozdíl odkrýt na počátku pár žetonů se surovinami vs. odkrýt si 2-3 žetony vracející vaše jednotky zpět do hradu.

Nicméně explore je jen začátek. U dalších dvou X, neboli expand a exploit, se už vyřádíte více. Na výběr je v základu ze čtyř národů, s expanzemi se pak lze dostat až tuším na úctyhodných jedenáct. Každý z národů má svoji přehlednou a krásně ilustrovanou kartu města, ve kterém se odehrává většina vašeho budování. A věřte mi, budovat je opravdu co. 

V první řadě jednotky - každý národ má k dispozici svůj ekvivalent dělníků, běžných bojových jednotek, a dále tří specifických hrdinů. Pokud se vám podaří dostat na mapu všechny dělníku a základní vojáky - opět končí hra (vítězná podmínka č. 2). Kromě jednotek lze stavět několik typů budov, z nichž každá přináší určité bonusy/speciální schopnosti, lišící se napříč jednotlivými rasami. Efekty budov i schopnosti hrdinů, lze dále rozšiřovat zvyšováním levelu vašeho města jako takového. Levely jsou zde celkem tři, a každý další vám, kromě vítězných bodů, odemkne nové schopnosti v celém městě. Tedy například trpasličí korzár má se základní schopností super možnost nalodit se na vaše plavidlo odkudkoliv. Na druhém levelu získá bonusové suroviny, pokud přispěje ke zničení nepřátelského plavidla. Prostě pirát. Na tomhle příkladu je krásně vidět, jak jsou ve hře mechanismy pěkně propojeny s tématem. Další příklad, každý z národů má k dispozici loď, ovšem loď orků, je ochočený obří krokodýl. A krokodýl nemusí jako ostatní lodě jen tupě parkovat v zálivu, ale protože má nohy,  může se vydat i na výlet kousek do vnitrozemí. A samozřejmě cestou někoho posvačit. Prostě téma je zde fakt pěkně implementované, a všechny tyhle detaily opravdu dost potěší. 

Rasy se mezi sebou příjemně liší, ale zase ne tak moc, aby vyžadovaly kompletně odlišný přístup a herní styl. Myslím, že odlišnost jednotlivých stran, je zde taková kompromisní. Tedy aby nebyl ohrožen balanc hry a nemuseli jste se učit hrát za každou rasu úplně od znova (tzv. Root level), zároveň aby ale váš feeling byl dostatečně jiný, pokud hrajete například za nemrtvé vs. za orky. A opět musím zmínit propojení s tématem. Rasy se prostě neliší suše v tom, že ten má útok 3, pohyb 1, druhý útok 2 a pohyb 2. Kdepak. Za nemrtvé vysáváte z ostatních duše, orkové jsou agresivní útočná prasata, elfové se zase hodně opírají o kouzla atd.  

Stavět dále můžete i obranné věže, což jsou vlastně takové předsunuté základny. Pokud postavíte tři věže na třech různých ostrovech, opět se jedná o jednu z podmínek, jak může skončit hra (vítězná podmínka č. 3). Věže vám kromě územní kontroly (betonování), přináší i vítězné body, tím více, čím dále je daná věž od vaší základny. Také vám umožní z daného pole lépe těžit suroviny, což je činnost pro vaší ekonomiku dost podstatná, a vykonávaná jinak povětšinou pouze vašimi nebohými podřadnými dělníky. Dělníci jsou základní jednotkou, která není příliš dobře použitelná v boji, zato jí dřete z kůže při všech dalších činnostech. Dělníky vysíláte po mapě, aby těžili suroviny, vysíláte je v hradu stavět budovy, jejich důležité použití ale je i při výběru akcí. 

Každý hráč má pro dané kolo k dispozici dvě akce, nicméně pomocí dělníků může dát starý dobrý "follow", a část akcí provést i pokud byly vybrány jiným hráčem. Tento mechanismus, trošku vykradený z twilightu (a spousty dalších her samozřejmě), je opravdu elegantní, a urychluje plynutí celého kola. Kolo tak vlastně probíhá velmi jednoduše, někdo vybere akci, buď vlevo (stavba, výběr daní, učení kouzel, najímání jednotek) - můžete dát follow s vaším dělníkem a provést jí hned taky. Nebo se vybere akce vpravo - pak jen čumíte a čekáte na akci dalšího hráče v pořadí. Vpravo jsou akce vyvolávající pohyb, polet, nebo poplav, případně sesílání kouzel. 

Když už jsme u těch kouzel, ta hrají ve hře také dost podstatnou roli, a jejich efekty jsou někdy super silné. Navíc jich je opravdu velké množství, od fireballů, přes teleport až po zemětřesení. Vybere si opravdu každý. Kouzla můžete sesílat za akci, buď jako jednorázové záležitosti, některá se ale také můžete naučit, což vám pak dává možnost kouzlit je periodicky. Jsou zde samozřejmě zastoupena i protikouzla, rušící efekty výše zmíněných, v neposlední řadě pak kouzla použitelná v boji. 

Čímž se hezky dostáváme k další lahůdce, a tou je právě boj, tedy poslední X do sbírky - exterminate. Boj je pro mě esencí každé správné 4X hry, někdy je na něj kladen větší, jindy menší důraz. Zde se jednoznačně jedná o příklad 4X hry, která řežbu mezi sebou dost podporuje. A to mám rád. Boj je zde navíc celkem solidní taktickou výzvou. Žádné mrsknutí kostkami a hotovo. Každý má k dispozici hezky balík bojových karet, ze kterých jednu vybere a použije. Vtip je v tom, že tyto karty se navzájem silně ovlivňují, negují apod., něco ve stylu kámen/nůžky, ale mnohem složitější. Můžete tak zahrát třeba posily, pokud máte možnost stáhnout další jednotky z okolí, jenže pokud soupeř zahraje bleskový útok, máte smůlu, a posily vám zneguje. Vzhledem k tomu, že každý má k dispozici vždy všechny karty (pokud na ně má zdroje), jsou boje vždy velmi hutné mindgames, odhad soupeře je stejně důležitý, jako síla vaší armády. Když si k tomu přihodíte, že obě zúčastněné grupy mohou mít ve svých řadách hrdiny s nejrůznějšími schopnostmi, že i základní jednotky mohou být bojově vylepšené, že musíte započítat případné bonusy z postavených budov, a v neposlední řadě, že každý má k dispozici ještě možnost zahrát bojová kouzla, místy máte z boje solidní bolehlav. Občas se jednotliví aktéři absolutně nedokážou rozhodnout co a jak zahrát, a člověk má skoro chuť zavřít oči a hodit tam "něco random":). Možností je totiž fakt hodně, a dobrým odhadem lze značně změnit vyznění celého konfliktu. Nehledě na možnost zisku nezanedbatelného množství vítězných bodů. Kdo má rád taktiku, čtení soupeře, zde se vyřádí jak nikde. Jak už jsem zmínil, boj hraje celkem důležitou roli, nejen kvůli územní převaze, ale i kvůli bodovým ziskům. A je jistě poměrně obtížné vyhrát jen betonováním a poklidným stavěním svého městečka. Pro naprosté pacifisty bych rozhodně doporučil nějakou poklidnější 4X hru. 

Pokud jste opravdu hodně agresivní a dominantní jedinci, lze protihráči dobýt jak jeho věže, tak i hlavní město. V tomto případě opět končí hra (poslední vítězná podmínka č. 4). Pozor ovšem na fakt, že konec hry neznamená vítězství hráče, jež ho vyvolal. Po konci hry nastává rozsáhlé bodování, trochu v euro stylu (připomíná lehce Scythe), kdy se boduje velké množství věcí. To jak jste rozlezlí po mapě, jaký máte level hradu, kolik budov, jednotek, apod. V našich hrách bodové rozdíly nebyly nijak zásadní, tedy nutné je sledovat opravdu vše. 

Závěr a hodnocení:

Kdybych měl shrnout všechna pozitiva hry, bylo by to na dlouhý text, část jsem již vyzdvihoval v popisu hry. Ufff, ta hra má fakt vše. Vyzdvihl bych elegantní mechanismus výběru akcí - vždy je dobře, když se ostatní hráči ve vašem kole nemusí jen dloubat v nose. Dále opravdu rozsáhlé možnosti upgradů jednotek a města, kdy nevíte co stavět dřív a chcete všechno. Příjemná, ale ne zásadní odlišnost ras. Opakovaně zmiňované skvělé propojení tématu s mechanismy. Skvělý taktický boj. Mocná kouzla, která tvoří občas hodně drsná komba. 

Negativa jsou naprosto podřadná, vyplývající především z rozsáhlých možností hry, kdy vás někdy hra tak zahltí tím co dělat, co stavět, jak hrát boj, že to vede k jisté rozhodovací paralýze. Kolo i hra celkově se tak někdy může protáhnout. Je nutno počítat s herní dobou okolo hodiny na hráče. Od epické 4X hry by ale bylo dost krátkozraké požadovat méně. 

Heroes of Land, Air & Sea jsou opravdu ultimátní 4X hrou, krásně vypadající, skvěle hratelnou (i ve 3 hráčích super), poskytující vždy epický zážitek, srovnatelný s jinými giganty tohoto žánru, dokonce i s takovým Twilight Impériem. Již jenom jak o tom píši, mám chuť dát si další partii. Nelze než doporučit.

P.S.: Ke hře jsou kromě nových ras i další rozšíření, např. nomádi, bitevní stroje, neutrální potvory. Líbí se mi především ty potvory, u zbytku mám trochu pocit, že maličko ruší zamýšlené tempo a styl hry, ale nemám zatím dost nahráno, na nějaké lepší hodnocení, proto pouze poznámka pod čarou.  

- Skvěle implementovaný mechanismus výběru akcí s možností následovat akce soupeřů

- Mrtě možností budování a různých upgradů, vyřádí se každý

- Skvěle fungující propojení tématu s mechanikami hry

- Příjemná míra odlišnosti jednotlivých ras

- Epický a takticky hutný boj

- Nádherné zpracování hry, se silným Warcraft feelingem

- Analysis paralysis - vlivem rozsáhlých možností, patrné nejvíce ve větších bojích, které se mohou táhnout

- Občas až nelítostné, nic pro výrazné pacifisty

- Chaos v zastoupení jednotlivých jednotek/hrdinů, v přehlednosti všech jejich schopností a bonusů - vlivem rozsáhlého množství jednotek/upgradů opravdu nemůžete sledovat, čím vším přesně disponuje soupeř, někdy je pak člověk nepříjemně překvapen.

- Trochu nepraktické kartonové jednotky

Game of Thrones

S deskovkama to sice nemá nic společného, ale zde je velice pěkné shrnutí, proč se GoT zrovna dvakrát nepovedlo. 

Naprosto přesný.

Root, aneb kdo se bojí, nesmí do lesa

Kdo v poslední době neslyšel o hře Root, pravděpodobně vývoj v deskoherním světě příliš nesleduje. Pomyslný hype train okolo této hry totiž od vydání nabral už solidní množství cestujících, o čemž svědčí i setrvalý vzestup v žebříčcích BGG (kde již Kořen okupuje top 100 her všech dob). V místních luzích a hájích tento hype pravděpodobně významně podpořil fakt, že hra vyjde velice brzy i v češtině, a to rovnou s rozšířením. 

Root se sice na první pohled tváří jako roztomilá dětská hra, plná lesních zvířátek, ale jak už nás třeba South Park naučil, ne všechna lesní zvířátka jsou až tak mírumilovná, jaká se zdají být. Tedy nenechte se zmýlit tématem, mechanismy hry vychází z tzv. COIN série, což je řada specifických válečných her od GMT. Komu se při slově "válečná hra" zježí chlup na zátylku, může být v klidu. Nejde o žádné XX hodinové posouvání titěrných žetonků po mapě. Jde spíše o čistou řežbu, které dominuje opravdu výrazná asymetričnost jednotlivých stran konfliktu. V základní krabici najdete čtyři rasy - kočičí okupanty, ptačí dynastii, koalici lesních zvířátek, a jednoho ožralého mývala. S rozšířením pak máte možnost hrát za zfanatizované krokodýly, mít pořádného bobra, přítomen je i druhý mýval. 

Co je alfou a omegou celé hry je fakt, že za každou z uvedených stran konfliktu se hraje jinak. A když píši jinak, myslím tím ÚPLNĚ. Tah každého hráče je prostě od podlahy zcela odlišný. Pro představu - kočky začínají rozlezlé po celé mapě, jako dominující síla. Těží dřevo, snaží se stavět budovy, kontrolovat území, kde by mohly stavět další budovy, za což mají hlavní příjem vítězných bodů. Ptáci naproti tomu začínají na jedné ubohé mýtině v rohu mapy. Jejich kolo pak vypadá naprosto jinak, než u koček. Ptáci plní jakýsi plán (něco jako pětiletky), který určujete vy, pomocí karet, které do plánu vložíte. Problémem je, že plán se s každou další umístěnou kartou stává složitější a složitější, a pokud ho v daném kole již nezvládnete do puntíku splnit, následuje úpadek dynastie a bodová ztráta. Rebelská aliance lesních zvířátek pak není na mapě zpočátku přítomna vůbec. Své jednotky dostanete do lesa teprve postupným umísťováním žetonů sympatie s vaším povstáním, a následným vyvoláním revoluce v takovém stylu, že by i Che Guevara zaplesal. A čím větší sympatie a úspěšnější revoluce, tím více hrabete vítězných bodů. Mýval, ehm vlastně Vagabond? Zase naprosto jiná hra, kdy hrajete pouze za jednu figurku, a vaše tahy jsou řízeny pomocí předmětů, které vlastníte, či které najdete / někomu seberete. Pohybujete se po lese, tu nabídnete někomu kartu, tu někoho střelíte kuší do zad, záleží z čeho můžete v daný moment více profitovat. Nicméně nějaká nadvláda nad územím je vám za mývala totálně ukradená. Bobři z rozšíření - opět značně jiný feeling, kdy stavíte na mapě vietnamské kiosky, a nabízíte za úplatu ostatním hráčům své služby. Třeba v podobě karet, nebo bobřích žoldáků k pronajmutí. Krokodýlí kult se po mapě šíří postupně jako mor, přičemž opět hrajete zcela unikátním mechanismem, založeným na odhalování karet a obětování svých akolytů. Nechce se mi zde úplně zacházet do větších podrobností, ale z výše uvedeného je doufám jasně patrné, že asymetrie zde prostě hraje prim.  

Zvítězit lze dosažením 30 vítězných bodů, což je společný úkol pro všechny zúčastněné, ať už získávají body jakýmkoliv šíleným způsobem. Je zde ale i možnost pomocí speciální karty vyhlásit snahu o splnění požadavků na kontrolu předepsaných lesních mýtin. Pokud tyto mýtiny zvládnete udržet do začátku svého kola, vítězství je vaše. Což není vůbec jednoduché, neboť si tímto počinem nakreslíte na svoje chlupatá (ev. opeřená, šupinatá) záda opravdu velký terč. Nutností je samozřejmě po celou hru sledovat činnost ostatních a patřičně reagovat. Když necháte kohokoliv bezstarostně se procházet a rozlézat po lese, brzy budete čelit velkému průseru. A je zde samozřejmě prostor i pro nějakou tu diplomacii, často ve snaze lehce pojet právě vítězícího hráče. 

Při takové asymetrii samozřejmě trvá o něco déle, než hru všem u stolu přítomným vysvětlíte. Nicméně mechanismy vám přejdou do krve vcelku rychle, možnosti vašeho národa jsou vcelku přehledně uvedené na kartě každého hráče, a po 1-2 kolech hry to do sebe celé začne pomalu zapadat. Trochu horší je to samozřejmě s tzv. učící křivkou. Hrát dobře za vybraný národ nějakou dobu trvá. Také pozor na to, že v Rootu je balanc hry do značné míry závislý na tom, jak se chovají a navzájem vyvažují všechny přítomné strany konfliktu. Jeden-dva hráči u stolu, kteří jsou tzv. mimo, mohou hru dost narušit, případně úplně zkazit. Také celkový počet hráčů je trochu ošemetný. Mám pocit, že hra nejvíce září v počtu čtyř zvířat u stolu. Ve třech kusech je zážitek dobrý, ale přeci jen o něco chudší, neboť se trochu zhoršuje zmíněný balanc, a obzvláště některé kombinace ras mohou být trochu problematické. Skvělé naproti tomu je, že Root je hra velice rychlá. Při znalosti pravidel všech zúčastněných v průměru kolem jedné hodiny na partii, tedy není problém po seznamovacím vyhlazování dát hned vzápětí další hru, zkusit třeba jinou kombinaci ras. Herní doba na takto poměrně epický konflikt, je opravdu velký plusem. 

A věřte mi, že další partie prostě budete chtít dát. Protože budete mít chuť zkusit si taky ty ptáky, co hrál před chvílí Franta, protože Franta je velký chuj, a vy máte pocit, že byste to dali lépe. Nebo jste Franta, nemyslíte si, že jste až takový chuj, a chcete si prostě zahrát ty mizerné ptáky hned znovu, protože teď už víte, že snažit se od začátku stavět tři hnízda za kolo, k úspěchu nevede. Osobně nemám moc her (nepočítaje samozřejmě nějaké fillery), které bych zahrál třikrát za sebou, a stejně měl chuť dát si je i počtvrté. Zde nemám nejmenší problém, což vypovídá o kvalitách hry celkem dost.

Zpracování nemám co vytknout. Specifický art se mi prostě strašně líbí, a byla to věc, která mě zaujala na hře jako první, už v době, kdy startovala kampaň na kickstarteru. Plán lesa je hezky přehledný, meeplové ve tvaru různých zvířátek roztomilí, rozložená hra na stole vás jistě svým vizuálem hned zaujme, protože fakt nevypadá tuctově. 

Pokud máte spoluhráče (ideálně další tři), kteří jsou ochotni si Root trochu osahat, takříkajíc se do něj dostat (cca 2-3 hry, v závislosti na přirozené inteligenci daných jedinců), nelze než doporučit. Pro euraře hra samozřejmě představuje všech sedm kruhů pekla v jedné krabici. Obecně pro konflikt nevyhledávající jedince Root příliš není. Stejně tak vytříbení stratégové, kteří mají rádi vše plně pod kontrolou, zcela spravedlivý boj, kdy vždy zvítězí ten nejlepší, zde budou asi lehce otráveni. Root se s vámi totiž nijak párat nebude. Jistě se vyskytnou partie, kdy si vás ostatní totálně namažou na chleba. Ano, kingmaking zde hraje také značnou roli. To všechno ale nic nemění na tom, že já se skvěle bavil i u her, kdy jsem dostal čočku jak v Chánově. Pouze to ve mě podnítilo chuť zkusit si zahrát třeba ty smradlavé krokodýly znovu a lépe!

Příběhy, které každá partie píše, prostě většinou stojí za to. Pro mě se tak jedná o jednu z top her poslední doby, a opravdu musím smeknout před (nebojím se použít to slovo) genitálním designem. 

- Asymetrie ras, zcela odlišný feeling a hraní za každou stranu konfliktu, chuť vyzkoušet všechny strany, a to hned :)

- Různé kombinace ras poskytují značně odlišný zážitek

- Epická bitva o nadvládu nad lesem, která se vejde v pohodě do jedné hodiny? Ano prosím

- Velice povedený a neotřelý art 

- Design celkově - zaslouží metál

- Vyžaduje nějakou tu časovou investici, k naučení jednotlivých ras a zejména jejich interakcí

- Nováček / mimoň může výrazně narušit balanc hry, ideální hraní ve stálejší skupině

- Nej ve 4 hráčích, v menších počtech problematičtější vyváženost, méně epické

- Některé kombinace ras se zdají lehce rozbité, logicky je hra primárně vyvážena pro základní čtyři rasy najednou