Dohráno

Po cca čtyř-měsíční vynucené herní pauze /hrůza/, jsem od prosince zase zahrál pár nových věcí:

Teotihuacan: City of Gods

Euro od autora Tzolkinu. Má to dost podobný feeling, nicméně vizuálně je to za mě celkem humus. A stavba pyramidy zde bohužel zdaleka není tak cool, jako otočné kolo z Tzolkinu. Herně mě to moc neoslovilo, ale samozřejmě tahle čistá eura nejsou můj preferovaný žánr, tedy těžko hodnotit. Mechanismus výběru akcí je celkem originální, ale herně je to takové suché, s nutností hodně dopředného plánování. Tzolkin se podle mě povedl lépe. 

Tapestry

Za mě vcelku průser. Někdo tuhle hru žere, minimálně stejně velká skupina si ale myslí to co já. Civilizační hra? Ani omylem. Spíše hodně náhodná haluz. Téma naprosto žádné, je to čistě mechanická záležitost. Grafický design taky nic extra - karty průměr, baráky nic moc a zcela zbytečné, mapa jednoduše hnusná. Prakticky nulová interakce, jen suché dojení bodů bez tématu, navíc nepochopitelně náhodné, kdy to jaká vám přijde kombinace národů/tapisérií, silně rozhoduje o tom, jaké máte šance na výhru. A to do suché mechanické hry patří, asi jako miniatury do Aktivit. Navíc to trvá děsně dlouho.  Za mě si dám vždy radši Scythe, z kterého sice nadšením nestříkám, ale oproti Tapestry je to úplně jinde. 

Res Arcana

Vlastně celkem příjemný menší engine building. Trošku zbytečné nalepené generické fantasy téma, ale opravdu krásné grafické provedení. Výhodou je značná variabilita, kdy mám problém akorát s tím, že to, jakou si vezmete postavu, značně určuje vaší strategii. Rozhodně doporučuji variantu draftování karet do balíku, bez této mechaniky se ze solidní strategické hry, stává náhodná haluz. Dále mi trochu vadí absence smysluplné interakce. Ve hře je sice možnost útoků, ty ale postrádají větší smysl, protože jsou příšerně neefektivní. Trochu se to pak zvrhává v to, že si každý něco buduje, nikdo se moc nestará o druhé, a na konci si sdělíte počet vítězných bodů. Optimální pro dva hráče, kdy zvládnete promýšlet svůj tah, i sledovat protivníka. 

Fate of the Elder Gods

Příjemné překvapení. Zpočátku je hra celkem suchá, postupně se ale rozjíždí, nabírá na intenzitě a především zábavnosti. Výborná je zejména interakce mezi hráči - např. formou prokletí, kdy sledujete souseda, a čekáte, až si vlastní akcí pod sebou podřeže větev. Je to takový mix různých žánrů - area kontrol, worker-placement, sem tam nějaké euro prvky, ale zároveň silný vliv kostek, různých kouzel, a dalších ameri-trash prvků. Možná to zní jako děsivá mixáž, ale kupodivu to funguje, a já se v každý hře dost bavil. 

Nemesis

Dojmy jsem shrnul v recenzi, poslední dobou moje nejhranější věc, a pořád supr zážitek. Pro mě osobně hra roku 2019. Ano je to dost náhodné, může to být místy frustrující, ale vždycky je u toho sranda od začátku do konce. A není moc her, co bych byl ochotný hrát takhle často, klidně i vícekrát za sebou, a furt se těšil na další partii. Tohle mám z poslední doby jen u Nemesis a Rootu. 

MourneQuest

Kooperativka, mechanikami silně připomínající Ghost Stories, bohužel o dost méně zábavná, kdy velkou část hry pouze nosíte suroviny sem a tam, a nějakou zábavu skýtá pouze finální boss fight. Miniatury roztomilé, graficky celkem pěkné, ale herně není žádný důvod tohle vůbec házet na stůl. 

The Artemis Project

Celkem zábavný worker-placement, bohužel ničím extra nevyčnívající. Naopak - na můj vkus příliš málo strategických možností, kdy ve výsledku všichni hrají tak nějak stejně, a není tam velká šance na nějaká pěkná komba a přehrání soupeřů. Rozhodně v tomhle žánru existují desítky mnohem lepších voleb. Viz. např. hned další hra.

Architects of the West Kingdom

Velice příjemný worker-placement, dobře hratelný ve všech počtech (včetně dvou a pravděpodobně i sólo), krátká herní doba, super kompaktní krabice, dostatek strategických možností, které hráče ale nijak nezahlcují, a tahy příjemně rychle odsýpají. Jediné negativum je pro mě někdy až příliš rychlý konec hry, což se dá upravit pomocí jednoduchých house rules. Skvělá originální mechanika zajímaní soupeřových workerů, která se stará i o docela solidní (na euro) míru interakce. 

Paladins of the West Kingdom

Výrazně komplexnější brácha výše uvedených Architektů. Bohužel za mě také výrazně nudnější. Nulová interakce, a takový brainwash, že vás po chvíli už absolutně nezajímá, co na druhém konci stolu dělá Franta. Tím, že se téměř vše děje na individuální desce hráče, místo společného plánu, je vám jakékoliv snažení ostatních fakt u řitě, a jen sedíte a čekáte na svůj tah. Ne že by systém hry byl špatný, nefungoval atd., takticky se celkem vyřádíte, ale bohužel defacto můžete hrát solo, zážitek se tím moc nezmění, vlastně možná bude lepší, protože eliminujete to čekání na ostatní. A ve více lidech se hra fakt dost táhne, na rozdíl od příjemných a rychlých Architektů. Za mě celkem zklamání. 

Everdell

Divukraj je opravdu krásná hra. Graficky a komponentově fakt top. Herně to není úplně nic extra objevného, ale vlivem zmiňovaného vizuálu, se to hraje velice příjemně. Někomu může vadit docela  solidní podíl náhody - když to někomu "chodí" lépe, moc s tím nenaděláte. Ale asi nikdo nečeká od téhle hry nějaké taktické orgie. 

Kvedlalové z Kvedlinburku

Děsivej název skrývá docela srandovní filer, ve které se snažíte tahat žetony z pytlíku /kotlíku/ v ideálním pořadí, tak aby vám kotlík nebouchl do ksichtu. Hra je sice veskrze založená jen na tom náhodném tahání žetonů, ale je to vlastně docela sranda. Hlavním elementem zábavnosti je klasický push your luck faktor, kdy skoro každé kolo řešíte zásadní dilema - jestli táhnout ještě ten jeden dílek a riskovat výbuch, a nebo být měkký a nechat svůj pytel být :).

Cthulhu Wars

Komplexně hodnotit moc nemůžu, mám za sebou jednu testovací a jednu ostrou hru. Area kontrol s obrovskými miniaturami, který se tváří, že na dobré zahrání bude trochu podobně složitý jako Chaos in the old world. S podobnou tendencí působit lehce cinknutě, při neznalosti hry. Pravidlově je to o dost jednodušší než Chaos, což je příjemné, hrací doba taky může být i okolo hodiny a půl, možná i méně. Jen kdyby ta krabice nebyla tak velká a těžká.

Obludárium

Další zástupce spíše výplňových her, který mě osobně moc neoslovil. Hlavní mechanikou je draft, který sice mám docela rád, ale pokud je ve hře jen to, přijde mi to trochu málo. A tady toho věru moc dalšího není. Navíc celé je to hodně náhodné, taktizovat nějak moc nelze, tedy vlastně jen draftujete a doufáte že ostatní pojedou na něco jiného než vy, a že v dalších kolech dojdou nějaké použitelné karty. 

Yggdrasil: Chronicles

Remake již poněkud omšelého bráchy Ghost Stories Yggdrasilu, který naštěstí přináší spoustu nových prvků, a neotřelý 3D herní plán. Ten na rozdíl od stromu v Divukraji, není jen tak pro srandu, ale je součástí hry. Herně se jedná opět o kooperativku, kde se snažíte zahánět monstra, aby se vám neprokousala až do Asgardu. Hra obsahuje i kampaň, s kterou jsem zatím neměl co do činění. Po jedné hře musím říct, že je to poměrně pěkně udělané, rozhodně oceňuji z mého pohledu více taktických možností, než v předchůdci, a tím o dsot zajímavější gameplay. 

Court of the Dead: Mourners Call

Obrovská hra, tedy především velikostí krabice. Herně je to vcelku nenáročný mix celé plejády mechanismů. Area control, draft, blind bidding, nějaké ty ameri-trash prvky, euro sběr surovin a posunů po stupnicích. Asi nejvíce připomíná Rising Sun, jen bez boje a za poloviční až třetinový čas. Po jedné hře těžko hodnotit, hra mě celkem bavila, a krátká herní doba je docela pozitivum. Na druhou stranu, těch mechanismů je tam možná až příliš, a absence opravdového boje a většího přetahování o lokace mi trochu chybí. Hra je také brutálně přeprodukovaná, je z ní cítit taková prvoplánová chuť zaujmout pěkným zpracováním. Uznávám, že i na mě to zafungovalo, zpracování (zejména KS verze) je jedno z nejkvalitnějších co jsem kdy viděl. Akorát se člověk nemůže zbavit dojmu, že s takovým lookem čekal něco herně přeci jen trochu epičtějšího. 

Kartografové

Super věc, moje první roll and write, a instantní obliba. Super je, že zahrajete v jakémkoliv počtu, i s totálními nehráči či bezmozky, a všichni se vždy dobře baví. Myslím že Kartografové jsou hra, co se neztratí nikdy a nikde, protože lze zahrát fakt za jakékoliv situace, navíc je super kompaktní a prakticky zadarmo. Nekup to. 

Dohráno

Heroes of Land, Air & Sea

Měl jsem možnost vyzkoušet tuhle obří krabici od firmy Gamelyn Games. Komu tenhle název nic neříká, vězte, že se jedná o autory celkem provařené série Tiny Epic her. Kousky z této série slaví solidní úspěchy i u nás, o čemž svědčí četné překlady do češtiny. Nicméně - chlapci z Gamelynu si evidentně řekli, že malých věcí už bylo dost, a že je načase ukázat, že mohou mít i opravdu velkou, masitou ..krabici. Výsledkem jsou Fucking Big Heroes, resp. Heroes of Land, Air & Sea.

Na první pohled každý rozpozná design společný všem hrám z tiny epic série. Grafika je klasicky "tinyovsky" roztomilá, tematicky evidentně masivně inspirovaná zejména legendárním Warcraftem. Herně jde o velice pěknou 4X hru - stavíte základnu, vylepšujete budovy, jednotky, klasika. Explore část je zde spíše okrajová. Hlavní je řežba s ostatními hráči, která probíhá v podstatě celkem jednoduše, ale díky velkému výběru na poli upgradů a množství jednotek (včetně hrdinů, se schopnostmi ala Warcraft III), nabízí opravdu solidní taktické možnosti. Čtyři hratelné rasy v základu působí příjemně odlišně, ale zase ne natolik, že byste se každou museli učit zvlášť, a hrálo se za ni úplně jinak. Trochu mi v první hře nesedl konečný systém bodování a určení vítěze, na to pozor, bodování je spíše v "euro" stylu, malinko na způsob bodování ve Scythe, tedy úplně neodměňuje můj oblíbený blitzkrieg / death match styl hraní. Je potřeba myslet na to, že se boduje více věcí, řada z nich přitom vůbec nesouvisí s tím, zda jste přejeli soupeře nebo ne. Také je potřeba počítat s tím, že tato hra je prostě strategicky dost hutná, což prodlužuje herní dobu. Myslím, že bez vysvětlování pravidel to i tak může snadno být kolem jedné hodiny na hráče. 

Monsters vs. Heroes: Victorian Nightmares

Rychlý karetní filer, jehož oblibu absolutně nechápu. V podstatě zcela tupé vykládání karet, kde chybí pro mě jakákoliv strategie, jakékoliv smysluplné herní rozhodnutí. Celé je to navíc zazděné přítomností "super funny" karet, které vám například vymění všechny vaše pracně nahrabané a vyložené postavy se soupeřem. Takže i když máte štěstí, a vámi tupě vykládané karty jsou zrovna ty, které potřebujete, nemusí to znamenat nic. Na trhu je tolik stejně snadných a rychle odsýpajících titulů, které ale přitom nabízí neskonale herně zajímavější zážitky, že opravdu nevidím důvod s tímhle paskvilem ztrácet čas. 

Fief: France 1429

Po delší době došlo i na tuhle středověkou šílenost. Hra která má buď zaryté obhájce, vyzdvihující zejména její jedinečnou atmosféru, a schopnost častokrát vytvářet památné momenty, versus znechucené odpůrce, jejichž hlavní a pochopitelný problém plyne z toho, že zde nemáte pod kontrolou skoro nic, a máloco je ve hře spravedlivé. Já osobně jsem rozpolcen mezi oběma tábory. Nevyváženost celé hry, která je i přes všechno okolo v první řadě stále strategickým area kontrolem, je místy fakt do očí bijící. Situace, kdy má váš soused po dvou kolech 2x větší příjem a 3x větší armádu než vy, a přitom není NIC, co byste s tím mohli udělat, mohou méně psychicky odolné jedince přinutit k předčasnému opuštění stolu. Což by byla ale na jednu stranu velká škoda, protože ač to tak často nevypadá, skoro vždy ve hře přijdou zásadní zvraty, které ve výsledku úplně otočí kormidlem dějin. A právě tyto momenty činí z téhle hry věc, která dle mého názoru stojí za překousnutí té řady frustrujících momentů. Posuďte sami naší poslední hru ve 4. Začalo to klasicky rozdělením na dvě aliance, kdy aliance č.1 měla od počátku jasnou převahu - přišly lepší karty, menší pojezd od událostí, tím pádem větší armády. Jeden z hráčů slabší aliance začínal být spojeným úsilím vymazáván z mapy, aniž by s tím mohl něco zásadního provést. Zdálo se, že vítězství silnější aliance je jen otázkou času. Pak ale zasáhla krutá morová rána, která úplně rozložila vítězící alianci a zcela změnila poměr sil na mapě. Došlo k uzavření nových a úplně jiných aliancí, aby nakonec vše vyvrcholilo masivním soubojem čtyř armád o rozhodující hrad, a společným vítězstvím hráče, který byl před pár koly téměř vyhlazen. Více do detailů tu nechci zacházet, ale prostě v typické hře Fiefu bývá přítomna jak značná frustrace, tak výrazné epické momenty, na které lze vzpomínat i po čase. Někdy převáží jedno, někdy druhé, někdy je to vyrovnaný mix, dopředu nevíte. Je jasné, že pro radikální stratégy, kteří chtějí mít vyrovnané šance, svůj osud pod kontrolou, a přehrát své soupeře čistě na poli strategického plánování, tahle hra není a nikdy nebude. Pokud se ale dokážete povznést nad jisté frustrující elementy, často vás hra odmění vcelku epickým a atmosferickým zážitkem. Garantováno to ale není. 

Dohráno

Queendomino

Složitější verze populárního Kingdomina. Slovo složitější je nicméně potřeba brát s rezervou, stále se jedná o velice jednoduchý a rychlý filler. Řada lidí této hře vyčítá přítomnost zbytečných mechanismů navíc, což příliš nechápu. Kingdomino je totiž jen poměrně tupé sbírání co nejlépe pasujících dílků, nic víc. Teprve Queen verze, dělá z tohohle tupého skládání opravdovou hru, zachovávajíc přitom stejné jednoduché principy a víceméně stejnou délku partie. Jasně, pro hraní s menšími dětmi (6 let +-), je lepší sáhnout po jednodušší verzi. Ale to je asi tak jediný případ. Ve všech ostatních je určitě lepší sáhnout po Queendominu. 

Fallout

Hra budící celkem velké kontroverze. Pro jedny naprosto nehratelný shit, s totálně dokurveným systémem bodování, pro druhé skvělá atmosférická záležitost z oblíbeného univerza. Pořídil jsem si jí trochu z hecu, abych se přesvědčil na vlastní..ruce..?..a v neposlední řadě také proto, že Fallout jsem vždycky žral. Jo a taky nevlastním jedinou hru, která by se dala dobře hrát sólo. Ne že bych hrál sólo často, připadá mi to vždycky dost schizofrenní, mrskat si sám u stolu kostky, ale řekl jsem si, že jeden single hratelný kousek se neztratí. K hodnocení se zatím vyjádřit nemůžu, moje schizofrenie mi dovolila odehrát jen jeden scénář. Co můžu říct rovnou je, že atmosféra je rozhodně super, systém balíčku karet s vyvíjejícími se událostmi je podle mě skvěle udělaný. Ale už po první hře musím uznat, že tohle měl být asi fakt coop. Nějaké sbírání bodů mi tam moc nesedí, a už vůbec ne stylem jakým je to tady (tedy total haluz). Uvidím po další hře, ohledně bodování nicméně výrazně přemýšlím o použití house rules, na bgg se objevilo pár slibných variant. 

Near and Far - Amber Mines

První rozšíření k téhle příběhové euro hře. Můj veskrze kladný názor na ní už jsem sdělil v recenzi. Rozšíření přidává pár nových mechanik, ale rozhodně nic, co by zásadně měnilo hru. V dolech se trochu jinak doluje, ale osobně mi nový systém karet nepřišel až tak skvělý, tedy kromě toho, že potřebujete o něco větší stůl, což je otrava. Dále byl přidán modul magie, opět nic extra epického, zatím jsem kouzla skoro nepoužil, je to spíš jen další druh předmětů na použití. Dále je přítomen nový balík monster, která ovšem nejsou až tak moc nová, spíš jen mají trochu upravené statistiky. Dále pár nových karet artefaktů, pomocníků, předmětů, tuším dva nové questy v knize, a možnost full coop módu, který jsem ale zatím nezkoušel, ani mě moc neláká. A to je vlastně vše. Rozšíření rozhodně neobsahuje nic, bez čeho by člověk nemohl být, nic co by nějak výrazně zlepšovalo zážitek z původní hry. Za ty prachy vyloženě neurazí, ale čekal jsem víc. Vzhledem k očividnému číslování na krabici ovšem očekávám, že u jedné expanze nezůstane, a Ryan Laukat ze mě bude tahat v brzké době další prachy. Shut up and take them. 

7th Continent

Konečně jsem zkusil i tenhle kolos. Vlastně by se dalo říci, že jde o takový epický gamebook v deskoherní podobě. Úplně něco jiného, než co zažijete u "klasické" deskovky. Jen to chce mít fakt spooooustu času. Bohužel. Tohle fakt není hra na jedno malebné deskoherní odpoledne, kdy si chcete dát s ostatními kamarády u něčeho přes držku. Spíše je to hra na klidný relaxační deštivý víkend (nebo lépe týden...možná i měsíc) někde o samotě (či v menší společnosti) na chatě. My jsme prolezli po cca 3 hodinách menší kus nějakého ostrova, pamatuju si, že jsme ulovili pár zvířat a opálil jsem si řiť nějakými jedovatými výpary. Hra má celkem elegantní savegame mechanismus, takže po klidném relaxačním víkendu, můžete pokračovat další klidnou relaxací třeba za měsíc. Ideální hra do důchodu, kdy budete mít spoustu času a žádný prachy. 

My Little Scythe

Infantilní verze monstrózně populárního Scythe. Mnohem přímočařejší, rychlejší, jednodušší a bez desetiminutového analyzování každého kola. Princip je ale vlastně docela podobný původní hře, byť samozřejmě osekaný na dřeň. A konflikt je tu samozřejmě taky jen tak do počtu. Nicméně u malých roztomilých zvířátek absence nějakého většího masakru nepůsobí tak divně, jako když máte defacto farmářský simulátor s obřími bojovými mechy. Pro děti a začínající farmáře ideální. 

Gobbit

Další z řady postřehových her. Zde nezapojíte moc mozek, ale spíše rychlé ruce. Doporučuji hrát s okovanými rukavicemi, ideálně něco ve stylu Shagratha z Dimmu Borgir. Voni si to rozmyslej vám šahat na karty. Jinak nic moc epického, jeden hráč otočí kartu, vy posoudíte jestli může sežrat on vás, vy jeho, nebo nikdo nikoho. A podle toho udeříte vaší okovanou rukavicí do příslušné hromádky karet. 

Dohráno

Rex: Final Days of an Empire

Po delší době v šesti lidech. Z toho bohužel pouze dva byli alespoň letmo znalí pravidel a herního stylu. Podle toho to pak také vypadalo. Aliance se držely skoro po celou hru ve stejném složení, spíše podle toho kdo kde seděl, než podle nějaké vyšší strategie. Spousta lidí to bohužel pojala spíše jako death match area kontrol, tedy bojovali všude, zejména v situacích, kdy riziko a ztráty dalece převyšovaly možný zisk. Aliance Letnev-Sol, se asi po hodině šílenou haluzí dostala velice blízko vítězství (o 1 jednotku), jinak se ale do osmého kola žádný velký průlom nestal. Poté opět mohla zvítězit výše uvedená aliance na vítěznou podmínku Solů, bohužel finální boj těsně nevyšel. Všichni tedy očekávali bohužel celkem obligátní vítězství Želv v osmém kole. K překvapení všech ovšem želví hráč označil místo klasiky (Hacan 8. kolo) nějakou totální haluz, vítězství tak připadlo na konci složené alianci Hacan-Sol-Letnev, aby následně Hacan odhalil kartu zrady, kterou jako jediný splnil, a vyhrál tak solo. 

Hra samozřejmě výrazně trpěla neznalostí hráčů, zejména pak tendencí hrát to jako klasický area kontrol. Tolik tedy nevynikla diplomacie a různé vyšší strategické aspekty hry. I tak přes jistou rozvláčnost stálo pár momentů ve hře za to.

Dice Forge

Suprová oddechovka, to stavění kostek tomu dodává na zajímavosti a zábavnosti. Celé to pěkně odsýpá, a pokud zrovna nedostanete kusem odlétnuvší kostky do oka (stalo se...), je to skvělá zábava na pár desítek minut. Vyzdvihnout je také potřeba skvělé zpracování komponent, a chytrý insert.

Zeměplocha: Ankh Morpork

Klasika, která nikdy neurazí. V této hře si profesionálním způsobem hráč za Chrysoprase odrovnal svojí vlastní budovu, díky čemuž mu těsně unikla výhra. Naopak hráči za Dračího Krále (vítězství v případě 8 žetonů potíží na plánu), velice usnadnil vítězství nájezd démonů, kdy se na plán přidalo tolik potíží najednou, že nikdo neměl šanci to zastavit. 

Cry Havoc

Další partie této nedoceněné hry. Tentokrát bylo zakomponováno pár novinek z rozšíření Aftermatch. Vyfásl jsem Troglodyty, za které opravdu netuším jak hrát. Nové skilly a budovy mám pocit spíše benefitovaly modrého a zejména žlutého. Moje snaha byla od začátku šikanovat modrého, rozpliznout se po mapě, a pravidelně hrát skórování, dokud mám nejvíce obsazeného území. Záhy mi bohužel začaly docházet jednotky, navíc ostatní hráči taky úplně nechrápali, a jedno území za druhým mi začali odkrajovat. Bodové zisky rozhodně nebyly tak velké, abych si vypracoval nějaký náskok. Ten měl naopak hráč za lidi, kteří mi přijde, že se na zisk bodů nadřou mnohem méně. Modrý hráč byl většinu hry pod těžkou zelenou dekou, kempil si svoje jedno území a brečel. Nakonec ale využil slábnoucí přítomnosti trogů, a v nestřežený okamžik začal expadnovat na zajímavá území, což mu vyneslo celkem solidní bodové zisky. O jeden jediný bodík to nakonec nestačilo na žlutého, který expandoval v samotném středu s pomocí skillů a budov, dále si pak celkem pohlídal území ve svém rohu + těžil ze slušného bodového zisku za zajaté trogy. Třetí místo, ale s nevelkou ztrátou (asi 10b) obsadili moji Trogové, těsně za nimi pak byly Stroje, které možná až příliš pozdě začaly expandovat a nezvládly mít ke konci tak vysoké bodové zisky.  

Dungeon Fighter

Opět hra, která nikdy nezklame. Bohužel mechanicky na tom nebyli zúčastnění právě nejlépe. Hody končily většinou více či méně mimo, bohužel včetně těch nejjednodušších. Celá výprava se tak nedostala ani na dohled od finálního bose. 

Shadows over Camelot

Již lehce retro hra, ale na oddech dobrá věc, neboť mozkovnu u toho moc nepotrápíte. Rytířům Hranatého stolu se nijak zvlášť dobře nedařilo, nicméně hra byla celkem stabilizovaná a mohla skončit jakkoliv. To platilo ovšem jen do chvíle, kdy jeden rytíř dal na svůj podivný pocit, a obvinil jiného ze zrádcovství. Bohužel toto obvinění se ukázalo být ZCELA mimo, následně díky speciální negativní kartě se hned dva meče otočily na svojí temnější stranu, a hra skončila o pár chvil později ve prospěch zrádce. 

Citadela

Varianta intriky. Zejména postava Vyděračky (debilní genderová vyváženost), se ukázala být hodně drsná, a ten kdo jí nejlépe kontroloval ve hře dominoval. 

Drop It

Haluz hra, házíte dílky do nádoby trochu ala tetris, vtip je v tom, že se nesmíte dotknout svojí barvy, stejného dílku jakékoliv barvy, nebo svojí barvy po okrajích.

Dark Moon

Další coop se zrádcem. Snažíte se opravovat rozpadající se stanici, a postupně plnit zadané úkoly. Potíž je v tom, že část posádky trošku ohnila, stali se z nich infikovaní jedinci, a ti se naopak snaží vám to co nejvíce sabotovat. Zpočátku skrytě, po jejich odhalení (ať už s dopomocí nebo dobrovolném) zcela otevřeně. Zajímavá hra, skončila vítězstvím infikovaných při rozpadu stanice, nutno ovšem říct, že samotní infikovaní se o to zase tak moc nezasadili. Spíše kostky byly zcela proti snaze přeživších. A pokud vám to v téhle hře nepadá, šanci moc nemáte.  

Kemet 

 Hra v pěti s černou pyramidou. Dali jsme kratší hru do osmi bodů. Tato varianta bohužel často vede k řekněme trochu předčasnému vítězství, což se stalo i tentokrát. Za sebe nemohu moc hru do osmi bodů doporučit, sice to ušetří možná hodinku času, ale hra přijde často o tu hektičnost a napínavost posledních kol. Černé bonusy jsem nezkoušel, ale u ostatních na mě působily dobrým a vyváženým dojmem. Jiné aspekty rozšíření jsme nezařadily, otázka je zda už nebudou neúměrně prodlužovat délku hry. 

Dohráno

Mare Nostrum: Empires

Názor na tuhle hru viz níže v recenzi. Tato partie byla při alternativním setupu pro tři hráče, Řecko vs. Babylón vs. Egypt, který funguje zcela bez problémů, přestože v pravidlech není tato možnost ani uvedena. Za mě možná lepší setup, než klasika, tj. Řím vs. Kartágo vs Řecko. Hru ovládl Řek, který zvítězil na dominanci na všech třech stupnicích - tj obchod, stavba, válka. Egypt toho po celou hru příliš nepředvedl, zejména si ošklivě vylámal zuby na snaze dobýt opevněná území, přesto se ke konci blížil vítězství na nakoupené hrdiny, otázka je, zda by to nakonec zvládl, kdyby hra trvala déle. Babylon čelil od počátku řeckému tlaku, s kterým se dokázal vyrovnat jen částečně. Přišel o některé zdroje surovin, což výrazně pomohlo zelenému hráči. Ke konci byl ve hře pokus dobýt čtyři města, který ale nevyšel. 

Lords of Hellas

Tato řežba ve čtyřech trpěla celkem výrazně syndromem první hry (a malého stolu :), kdy většina lidí u stolu příliš netušila, co se vlastně děje. Červený hráč se tak nějak potácel po mapě, zabil jednu potvoru, zabral nějaká území, ale nic o čem by měl psát domů. Modrý hráč se tak trochu ocitl v kleštích mezi všemi ostatními, zejména solidní čočku dostával od pozičně agresivně hrajícího žlutého hráče, který hru pojal jako čistou územní řezničinu, a celkem se mu dařilo zabírat lokace a rozšiřovat své postavení. Když už si žlutý hráč pomalu začal brousit zuby na územní vítězství, zelený (k překvapení všech) zabil třetí potvoru na plánu, za čímž si celou hru cílevědomě a tak trochu skrytě šel, a pravděpodobně o jedno kolo tak zvítězil. 

První hru je holt nutno přetrpět, osobně mi spousta mechanismů tak nějak utekla, a třeba u potvor jsem žil po celou hru v domnění, že je nutné zabít čtyři kusy, místo tří. Nicméně ze hry cítím solidní potenciál, a jsem zvědavý na další partie. Zatím mohu s jistotu říci snad jen to, že vizuál je opravdu vysoce podařený, a hra vypadá na stole více než epicky.

Cry Havoc

Má druhá hra této sci-fi area kontrol hry, v plném počtu. Vzhledem k tomu, že jsem byl jediný, kdo hru někdy hrál, opět celkový dojem trochu utrpěl neznalostí hráčů. Zejména strategií, jak optimálně hrát za každou jednotlivou rasu. Asymetrie ras je zde opravdu výrazná, a každou z nich je nutno hrát úplně jinak. Vůbec špatný start a celkově tak první 3/4 hry neměl žlutý hráč (lidé), který dlouho vedl, díky masivním bodovým ziskům za speciální schopnost, těžící body ze zabraných území, a faktu, že si ho nikdo až tak moc nevšímal. Od třetího kola to ale žlutý hráč už trochu přehnal, rozplizl se po mapě až příliš, navíc neměl vůbec zajištěné pozice jakoukoliv obranou. Toho využil zelený hráč (Trogové), a de facto během jednoho kola zabral téměř všechny pozice žlutého pro sebe. Žlutý hráč tak poslední dvě kola jen paběrkoval a situaci už nedokázal zvrátit. Přesto skončil nakonec třetí, hráč za Trogy byl dva body za ním poslední, zřejmě to chtělo ještě více agresivity a dřívější zabírání území ostatním. Červený hráč (Machines) měl hodně slabý start, kdy se zbytečně zabetonoval v rohu mapy, a navíc byl napaden skupinou hladových Trogů. Nakonec se z toho vzpamatoval, a začal uplatňovat svojí bojovou převahu. Nicméně i přes masivní bodové zisky to na vítěze nestačilo. Tím se stal modrý hráč (Pilgrims), který si celkem v poklidu farmil krystaly ve svém rohu mapy, po většinu hry nikým příliš neobtěžován. Ke konci hry se do něj sice pustil jak zelený tak červený hráč, bylo již ale příliš pozdě, bodový náskok modrého už byl příliš velký. 

I přes zřejmé limitace většiny hráčů vlivem neznalosti hry, mám dost pozitivní dojem. Zejména herní doba (do 2h), byla na tento typ hry velice přijatelná. Mechanismy jsou celkem jednoduché, ale vlivem obrovské asymetrie herních stylů, je hra strategicky hodně zajímavá. Boj je takovou jednodušší variantou boje v Rising Sun, což také není zlé. Vizuál pěkný, rychle to odsýpá, co je potřeba říci, že vlivem relativní krátkosti hry (5 kol max, tj. max. 15 akcí), není ve hře velký prostor na chyby, a když něco zprasíte, nemáte moc šanci na nápravu.  

Dohráno

Battle for Rokugan

Nelítostný čistý area control, kde si jdete po krku od prvního do posledního tahu. Lze zde poměrně účinně blafovat, zařezávat ostatní, a tak vůbec celkově to není pro slabší povahy. V malém balení se každopádně nachází hra, která celkem klame tělem. Rozhodně to není žádná výplňovka, ale regulerní celovečerní záležitost, s odpovídající herní dobou. Design je tedy těžce vykradený z Rising Sun (porovnejte si fotky z obou her - barevné schéma je prakticky identické), ale co už. Samozřejmě nemáte zde k dispozici plejádu epických plastových figurek, ale pouze lehce shitózní kartonové žetony. Zase je ale vše za velice příjemnou cenu, a nepotřebujete dvě krosny, abyste hru dotáhli na herní seanci. Pokud je chuť na čistou teritoriální řežbu, bez jiných zbytečných rozptylujících faktorů, je tenhle kousek podle mě skvělou volbou. A to říkám při plném vědomí toho, jak jsem v první hře dostal totálně přes držku. 

Chaos in the old world

Dovolil jsem si trochu oprášit klasiku, a vlastně poprvé zkusit zahrát hru s kartami z rozšíření. To se ukázalo jako dost špatný nápad. Hra byla značně podivná - bohužel se dostavil klasický syndrom první hry Chaosu s nováčky, kdy nikdo netušil moc co se děje, a tak vyhrál Khorne. Nové karty tomuhle taky moc nepomohly, protože je s nimi hra jednoznačně složitější na zahrání. A už vůbec nikdo neocenil nové a značně pojíždějící karty událostí, které byly tak nešťastně namíchané, že značně šikanovaly zejména tři ostatní nešťastná božstva chaosu. Takový Slaneesh z toho byl tak hotový, že neměl za celou hru jediný dial advancement. Tahle hra prostě není beginner friendly, a začínat rozšířením je blbost. 

Scythe

Také došlo na tuhle euro závařovnu mozků. Ach, ten artwork, udělat podle něj hru bylo opravdu geniální. Furt mě u toho sice mrzí, že je to spíše simulátor farmení, než pořádná bitka, ale herně to není vůbec špatné, a vcelku chápu značnou popularitu, kterou si hra získala.  

Dohráno

Viral

V roli hnusného viru se snažíte infikovat orgány anatomicky značně deformovaného (pravděpodobně post-Černobylského) chudáka. Téma je na hru napláclé celkem pěkně, i když jsem přeci jen doufal, že se projeví trochu více, a hra půjde více do hloubky (a méně do eura). Nějakou hru s tématem opravdu komplexní likvidace lidského těla v ameritrash stylu bych ocenil. Něco ve stylu - hoďte dvěma kostkami, 2-8 ztvrdnou vám játra, apod. No nic. Viral je ve zkratce pravidlově velice jednoduchý area control s euro prvky, snažíte se infikovat (ovládat) co nejvíce lokací (orgánů), zároveň vytlačovat / zabíjet viry protihráčů. Za převahu získáváte vítězné body. Ovšem pozor, když se moc rozlézáte, může vám plány překazit účinné očkování, která vás z těla zcela vyhladí. Celkem příjemná rychlovka (45min), která není i přes jednoduchost pravidel úplně snadná na zahrání, možností je dost, a nějak to vymyslet dá někdy zabrat. 

Ošklivě infikované srdce, Chaster zabral mozek (pročpak asi), játra jsou zatím v pohodě, proto není problém dát si k tomu nějakej chlast.

Nájezdníci ze Serveru (Severu)

Téma Vikingů začíná být v deskových hrách opravdu silně provařené, obzvláště různá eura jsou poslední dobou chrlena jedno za druhým. Namátkou Feast for Odin, Champions of Midgard, In the name of Odin, Jórvík, a vlastně eurem smrdí dost i "starý" dobrý Blood Rage. Ve světle této informace by možná Nájezdnící ze Serveru byly lepším tématem (hra o útoku hackerů na celosvětovou internetovou síť). Nicméně nestalo se, máme zde další vikingy, valkýry, sekery, vousaté týpky, Dlouhé domy, a podobné chujovinky. Hra je čistý worker placement, s minimem dalších aktivit, jehož hlavní devizou je pro mě rychlost tahů. Mrsknete meepla, vyhodnotíte, seberete jiného, vyhodnotíte, hraje další. Žádné velké s*aní. Ke konci už se to trochu zpomaluje, s tím jak jde do tuhého, a hraje se o větší bodové zisky. Ale i tak nic hrozného, ve srovnání s jinými eury. Hrál jsem jednou, takže nedokážu posoudit hru z hlediska vybalancovanosti různých strategií apod. Nicméně hru jsem si užil. Ve srovnání třeba s Champions of Midgard, jsou Nájezdníci více euro hrou, nějaká náhoda v podobě kostek tu také je, ale hraje celkem podřadnou roli. 

Escape the Dark Castle

Silně oldschool černobílá grafika a celý design, svým pojetím a koneckonců i herně silně připomínající staré gamebooky 90.let (Citadela Chaosu např :D). Jedná se o kooperativní hru, v partě se snažíte prolézt podzemí temného hradu (jak originální), až k závěrečnému bossovi. Hra probíhá zcela jednoduše, někam vlezete (otočíte kartu), přečtete si událost, vyhodnotíte následky. Ty většinou spočívají v nutnosti naházet požadované kombinace na kostkách. K tomu vám dopomáhají předměty, které po cestě můžete sebrat, případně které obdržíte za vyhraný boj. Je to celkem čistý dicefest a survival, kdy na první místě je jen a pouze přežití vás a ostatních v partě, nějaké vylepšování postavy, či jakékoliv další prvky zde nečekejte. Problémem kromě značné náhodnosti je fakt, že karet není zase tak mnoho, tedy po pár zahráních už si víceméně všechny události pamatujete, a hra tak ztrácí ze své atmosféry. Na pár her ale slušně zabaví. A když si k tomu hodíte nějaký ten doom metal do pozadí, atmosféra je celkem slušná. Být k dispozici třeba desetinásobné množství událostí, koncept hry by měl určitě i přes svojí jednoduchost co nabídnout. 

K Bossovi jsme došli, bohužel v polomrtvém stavu, tedy ve výsledku totálně bez šance.

Spirit Island

Velký a poměrně složitý coop, kde se hráči chopí role ostrovních, ekologicky smýšlejících duchů, kteří se snaží zabránit lidským kolonizátorům v rozpínání po ostrově, a zároveň je naučit třídit odpad. To je samozřejmě trochu nadsázka, nicméně Al Gore by měl ze hry radost. Každý duch/božstvo, má svá specifika, speciální schopnosti, své silné stránky, slabiny. Musíte umět kombit správně své karty, některá božstva jsou spíše na obranu, některá třeba tři kola syslí energii, aby pak smetla větší část ostrova epickým útokem. Nutné je zároveň úzce spolupracovat s ostatními, jinak vás ta lidská špína nemilosrdně přejede. Mechaniky a jejich provázanost s tématem, jsou moc pěkné, důraz na spolupráci je opravdu velký, v některých kolech si mozek pořádně zavaříte. Bohužel občas (zejména ve více hráčích) je už ostrov tak přeplněný, a toho co sledovat tolik, že se v tom člověk celkem ztrácí. A když posté doplňuje miliardy kolonizátorů, na už tak přeplněnou herní desku, je to trochu otrava a zároveň frustrace. Trochu podobná té v Ghost Stories. Ten pocit, kdy s vypětím všech sil sundáte ducha, aby na jeho místě prakticky okamžitě přistál další, ještě mnohem horší kousek. K nezaplacení. 

Zatím vládne na ostrově klid a mír. Zatím.

Legendy země Euthie 

Na doporučení autora jsme zkusili hru ve třech. Protože jsme u toho nechtěli strávit celou noc, dohodli jsme se arbitrárně na hře do 12. kola. To zabralo ještě celkem přijatelné čtyři hodiny. Stále musím trvat na tom, že ve dvou je hra lepší. Resp. je stejně dobrá, ale rychleji odsýpá a je kratší, což je prostě pro mě výhoda. Neumím si moc představit hrát to ve třech/čtyřech lidech od začátku do navrhovaného 21. kola.  Myslím, že po takové době už hra začne být lehce repetitivní. Navíc větší počet lidí u stolu nemá prakticky žádný vliv na hratelnost. Interakce mezi hráči je beztak pouze skrze ovládání potvor, nějaká převaha o místa na herním plánu se také moc nekoná, každý si víceméně putuje po mapě kam ho boty zanesou, a je vám celkem šumák co dělají v druhém rohu plánku ostatní.  V naší hře jsem měl trochu pocit, že Áel je slabá jak čaj, ve srovnání třeba s tím červeným mágem, ale možná jsem to jen hrál blbě. Jinak platí všechna pozitiva i negativa, co jsem zmiňoval dříve, asi nemá cenu opakovat, někdy se chystám shrnout to ve větší recenzi, tahle hra si jí zaslouží. 

P.S.: Originální formát krabice je opravdu noční můra. Jsem rád, že další print bude mít normální rozměr, u téhle krabice, jakkoliv je designově moc pěkná, mám chuť jí přehnout na půl. :D

To jsem si myslel, jak je ten stůl velkej :)