pondělí 5. prosince 2022

Zpocená hora 2022

Po dlouhé době jsem se účastnil skutečně epické deskoherní akce. Na jednom místě, se sešlo celých jedenáct (!) autistů, aby celý víkend nevytáhlo paty z baráku, a švihalo jednu hru za druhou. Protože herní morálka byla opravdu vysoká, podařilo se mi zahrát solidní množství kousků. 

Víkend začal hrou Ostrov, která je ideální k nastartování přátelských vztahů. Moje úroveň vigility zpočátku nebyla nejvyšší, tedy asi tak během deseti sekund po rozestavení trosečníků, jsem zcela zapomněl, který je který, a kam jsem umístil své nejlépe bodované týpky. Hra tak byla z mého pohledu naprosto random, kdy jsem se prostě snažil zachránit co nejvíce svých lidí, jen abych na konci zjistil, že na souš se dostala banda naprostých nýmandů. Ti nejvíce bodovaní, skončili buď v žaludku žraloka, nebo se v klidu koupou ještě v moři. (mimochodem opravdu jsem umístil svého šesti-bodového trosečníka přesně doprostřed ostrova - over powered strategy :) O bod poslední místo, bylo naprosto zasloužené. 

Následoval další spíše filer, Libertalia. Neměl jsem dosud tu čest s novou verzí této hry, ale stará verze patří mezi mé nejoblíbenější hry vůbec. Nutno říci, že oproti starší verzi, obsahuje nová celkem hodně vylepšení. Skvělé je samozřejmě větší množství karet postav, větší variabilita setupu, dle mého se povedla i nová stupnice morálky, která nejenom elegantněji řeší remízy na lodi,  ale také přináší nový taktický prvek. Obzvláště v kombinaci s některými z nových postav. Co naopak zas tak skvělé není, je grafický design. Za mě je to celé takové divně barevné, a místo super ilustrací pirátů ze staré verze, tady máte nějaká podivná humanoidní zvířata, převlečená za piráty...? Meh. Ke hře samotné - hráli jsme pacifistickou noob variantu, kde se dalo poměrně obtížně zbavovat silných a nepříjemně vydělávajících postav soupeřů. Zpočátku jsem na to dost nadával, ale nakonec mi to "zachránilo" hru, kdy jsem sice bohužel stejně vítězství neurval, ale byl jsem hodně blízko (1 bod). To vše prakticky výlučně díky kartě Větrná víla, která mi souhrou okolností (a k mému velkému překvapení), zbyla jako jedinému. Podařilo se mi ji navíc udržet hákem do další etapy, tj. defacto dvě etapy v kuse jsem jí každé kolo dojil o 2 zlaté.

Po prvních dvou hrách jsem mohl být všechno, jen ne spokojený. Zkusil jsem se proplesknout z obou stran, a z nějakého záhadného důvodu si chuť spravit v Brass: Birmingham. To, že to byl špatný nápad, mi začalo velice brzy docházet. Mozek, s jistým nezanedbatelným spánkovým deficitem, fungoval tak na 50%, a Brass navíc rozhodně nepatří ke hrám, kde bych nějak vynikal. Mám za sebou tři partie, a vždy jsem cítil, že k vítězství bylo hodně daleko. Rozhodl jsem se hrát srdíčkem, tak nějak z kola na kolo, což je v brutálním euru jistě zaručený recept na úspěch. Moje "strategie", byla zkusit stavět z 80% koleje, s tím že se uvidí, na co to bude stačit. Stačilo to na poslední místo. Ale k mému překvapení nebyl bodový rozdíl mezi prvním a posledním místem nijak propastný (myslím 12 bodů). Tedy dá se říci, že hra byla zatraceně vyrovnaná, a možná kdybych se propleskl trochu více, mohl jsem mít večer důvod zavolat mámě. Takhle mi zbylo jen uhlí pro pláč.

Brass: Birmingham, druhé kolo v plném proudu














Den jsem uzavřel hrou Brian Boru. Zběsilá gulášovka mechanismů - od area kontrolu, přes draft, až po jednoduchou štychovku, vybavená ilustracemi na úrovni autistického předškoláka. Na rozdíl od ostatních, jsem měl už jednu partii z dřívějška za sebou. Že by to však při hře bylo nějak vidět, to tedy nebylo. Prvních pár tahů jsem sekal jednu stupidní chybu za druhou, pak zase chvíli nechodily vůbec karty, celkově byla hra silně křečovitá. Rozhodl jsem se jet strategii co největšího rozprsknutí se po Irsku, což mi mělo přinést haldy bodů při finálním zúčtování. Bohužel v posledním kole, jsem na jednom z těžce získaných území, přivítal návštěvu Vikingů, území se tedy do bodování nepočítalo, což se ukázalo jako rozhodující. Hra nakonec skončila nejtěsnějším rozdílem, kdy hned tři hráči (včetně mě), obsadili druhé místo, s vítězným Honzou, o jeden mrzký bod před námi.  

Brian Boru, alias Dimmu Borgir









První den jsem se zrovna nepředvedl, dvakrát poslední místo, byť v Brassu jsem nebyl úplně bez šancí, a dvakrát sice druhé místo, ale jednou defacto bez mého velkého přičinění, a podruhé šlo vlastně o sdílené 2.-4. místo. Tedy herní skill naprostého lobotoma. Což samozřejmě nebylo až tak podstatné, podstatnější bylo, že další dva dny hraní byly před námi, a že všichni měli zatím výbornou morálku, i vysoký level nadšení. 

Sobotu  jsem odpálil oblíbeným filerem Mission: Red Planet. Hra o dobývání Marsu, kterou jsme se rozhodli na probrání zamastit rovnou v plném počtu šesti kolonizátorů. Nutno říci, že v takovém počtu, je na Marsu příšerný bordel, a taktická hloubka hry tím trochu trpí. Rozhodl jsem se, že přetahovat se s takovou šílenou bandou lidí o ty nejvíce bodované lokace, k úspěchu určitě nepovede. Zaměřil jsem se tedy na hnusné marsovské brownfieldy, o které nikdo moc nestál, a kde se dal těžit jen led do koktejlů. Všichni tak trochu zapomněli, že led do koktejlů je sice z hlediska bodů surovina úplně k ničemu, ale pokud se těží pravidelně a dlouhodobě, může to udělat dobrý bodový zisk, plus je zde naprosto nezanedbatelný bonus na konci hry, pro kolonizátora s největším počtem ledových kostek. Strategie se dařila po celou hru, zatímco se ostatní prali o pětihvězdičkové pozemky s výhledem, já se rozplizl po brownfieldech, a počtem svých astronautů zde odrazoval každého kolemjdoucího, aby se zde snad pokoušel také uchytit. Bonus za top ledového dodavatele jsem si pohlídal, a zvítězil s celkem solidním náskokem. 

Mission: Red Planet, bordel na Marsu


 







Nevím přesně, jestli to bylo v tento moment, kdy se dostala na stůl moje zapůjčená Duna: Hra o dobývání a diplomacii. Má očekávání od tohohle kousku, byla celkem vysoká. Mělo jít o zcela osekaný a urychlený Rex, resp. starou verzi Duny, kdy měl zůstat především boj plný intrik a úskoků, provázaný s lehkým area controlem.Vše pak odehratelné v příjemném čase cca jedné hodiny. Což mi prostě zákonitě znělo dobře. Chyba lávky. Nevím úplně, kde udělali soudruzi chybu, zda jsme hru špatně pochopili, měli smůlu na její průběh, nebo prostě jen nejsme cílová skupina. Nicméně výsledkem bylo, že hra samotná trvala snad kratší dobu, než pravidla, a kritikou na konci nikdo nešetřil. Až tak, že se po hře začala přechodně používat fráze "stálo to za dune". Při hře samotné nikdo moc nevěděl, co vlastně dělat. Nasáčkovat se do pevností, sbírat koření, oboje...? Kolik kam poslat jednotek? Nakonec tam všichni tak nějak bez ladu a skladu naházeli své armády, a ani nevím jak, bylo tu třetí kolo. Kdy na jeho konci  mohli reálně vyhrát dva hráči na kontrolu pevností, a šlo jen o to, jak dopadnou boje. V boji - už tak celkem náhodném, byla dvakrát odhalena karta zrádce, tím pádem oba potenciálně kataklizmatické konflikty, skončily vlastně dříve, než začaly. Což se dá celkem říci o celé hře. Určitě ji chci dát ještě šanci, protože nevěřím, že je to takový deskoherní průjem, jaký z toho udělaly reakce spolustolovníků. Ale  první hru jsem si opravdu neužil. 

Standův nenechavý prst míří -
kam jinam než na můj ostrov
Hra která nemohla chybět, bylo moje oblíbené 4X - Heroes of Land, Air & Sea. Hráli jsem ve čtyřech, v klasickém setupu bez add-onů. Dostal jsem na výběr smradlavé Lizardy, které jsem v životě nehrál, nebo vyzkoušené Orky. Protože neumím hrát jinou strategii, než šikanu s krokodýlí lodí, vybral jsem si srabácky Orky. Rozjel jsem klasický farmfest, postavil přístav, krokodýla, a jal se prozkoumávat pobřeží. Na sousedním ostrově mezitím začal Sobův nelítostný conquest, aneb pomsta za předchozí hru. Povedlo se mu na dohled od Adrianova nemrtvého hradu postavit druhou věž, a odčerpávat po celou hru nelítostně  suroviny. Celá hra se pak nesla ve znamení potyček 1vs1, převážně na Adrianově ostrově. Moje první vylodění na sousedním ostrově, bylo sice zpočátku úspěšné, ale rychle bylo smeteno protiútokem Standových trpaslíků, kteří nelenili, a v očekávání obligátního krokodýlího nájezdu, postavili jednotku zaměřenou na rozebírání nepřátelských lodí na prvočinitele. To se mu krásně povedlo, a posílen dílčím úspěchem, vydal se na přátelskou návštěvu mého ostrova.  Ve zcela nevyrovnaném boji, mi pak rozmetal na kousky mojí jedinou věž. Naštěstí na silně opevněný hrad, už mohl jen hladově koukat. Abych mu ukázal, že se smradlavýma Orkama se takto nelaškuje, provedl jsem na jeho ostrově také kvalitní dekonstrukci jeho jediné věže. Přátelský vzájemný raid, by asi pokračoval, ale mezitím byl otočen poslední dílek průzkumu, a hra náhle skončila. Vítězství urval celkem s přehledem Sob, který měl dost bodů jak za věže, kontrolovaná území, tak za level 3 hrad + hodně bodíků nasypal z vyhraných bojů. Škoda jen, že to celé netrvalo o 1-2 kola déle, zážitek mohl být lepší, začalo se to v posledním kole pěkně rozjíždět. Sice bych asi dostal slušně nařezáno, a rozhodně by to nebylo na moje výsledné druhé místo, ale to bych klidně obětoval. Osobně jsem pro to příště vyřadit jednu z podmínek konce hry, tj. odhalení všech žetonů pozemního průzkumu. Dříve jsme s tímto nehráli, a hra byla sice cca o hodinku delší, ale o dost zajímavější.  

Sobova přátelská sousedská návštěva






  


 



Zatímco na vedlejším stole, se pomalu rozjíždělo epické mezigalaktické klání v Twilight Impériu, došlo na repete oblíbené Libertalie. V druhé hře, jsem jako vždy zcela mizerně začal, a byl po první etapě předposlední. Nakonec ale drtivý finiš, zejména v posledním kole, stačil na celkové stříbro. Standa utekl všem o parník, a zaslouženě vyhrál. 

Následoval kousek z prostředí fantasy verze Slovenské Republiky, Ethnos. Tato humusně vypadající hra, je takový pěkný rychlý a nenáročný filer, který je sice dost náhodný, ale zabaví. Karty mi nijak zvlášť nechodily, ale zvládl jsem se celkem dobře rozlézt se svými žetony od Bratislavy po Košice, navíc hodně bodů jsem zaznamenal i sbíráním a vykládáním karet obrů. Nakonec to stačilo na mé obligátní druhé místo, za Honzou, kterému to evidentně chodilo jak na objednávku, a zcela nás rozštípal. 


A pak to přišlo. Na vedlejším stole se TIčko dostávalo do finiše, a protože noc byla ještě mladá, rozhodli jsme se dát něco menšího k zakončení dne. Oko nám padlo na hru Archa Nova. Na krabici spousta roztomilých zvířátek, hra o stavbě zoo, říkali jsme si, že to bude taková pěkná tečka. A tečka to tedy byla. Přímo mezi oči, kovovou trubkou. Už když jsme viděli hru rozestavěnou, začalo nám docházet, že toto nebude asi jednoduchá rodinná hra o zvířátkách v zoo, na hodinku herního času. A když na nás Honza začal chrlit pravidla - velice rychle se na našich tvářích začal objevovat silně zmučený výraz, který říkal: "proboha do čeho jsem se to pustil". Nutno ocenit, že nikdo nevyměkl, a s kvičením raději neproskočil (zavřeným) oknem ven. Všichni přežili jak hodinu a půl trvající brainstorm pravidel, tak i partii samotnou. A jakkoliv jsem během vysvětlování pravidel málem potratil mozek ušima, hra mi přešla celkem rychle do krve, hraje se to totiž celkem intuitivně. A pokud zrovna nemáte nutkání plánovat si několik tahů dopředu, a jedete spíše srdíčkem (což naštěstí všichni ostatní u stolu dělali), celkem to odsýpá. A je to vlastně i dost zábavné. Soustředil jsem se na vybudování co nejlepší zoo, přičemž některé aspekty hry, které jsem příliš nepochopil, jsem se rozhodl prostě vesele ignorovat. Měl jsem obecně velkou kliku, že mi chodily ideálně se kombící karty. Brzy se začal projevovat tak trochu snowball efekt, kdy jsem kolikrát během jednoho kola zaznamenal gigantické posuny na všech stupnicích, získal pět bonusů za kolo, a ostatní jen bezmocně zírali. Nakonec bylo hotovo asi za čtyři hodiny i s pravidly, vyhrál jsem o parník, a s pocitem právě absolvované lobotomie, jsem odpískal druhý den. 

Archa v plném proudu








V neděli jsem měl předsevzetí začít zlehka. Toto předsevzetí šlo zcela do kopru, když jsem v záchvatu harakiri, sedl ke hře Barrage. A definitivně vykročil za tím, abych mohl celou akci označit za Euro víkend. Barrage je samozřejmě skvělá hra, s kterou už jsem měl jednou tu čest, kdy jsem zcela nečekaně ponížil zkušené soupeře a vyhrál. Telefonát mámě samozřejmě následoval. Tentokrát to ovšem měl být smutnější příběh. Do hry jsem vstoupil maje vše na háku, s tím, že postačí obligátní srdíčko, a ono to nějak dopadne. Následovala totálně katastrofická první polovina partie, kdy jsem byl absolutně na ručník, můj "engine", byl tak vymakaný, že jsem např. v prvním kole poslal pět workerů pro prachy, nemaje pro ně lepší využití. Kdyby mi nebylo blbé kazit ostatním hru, hodil bych workery do ringu, a šel se ven vybrečet. Zachránil mě Jenáč. Ne, že by mi nějak pomohl, ale naštěstí hrál podobnou tužku, jako já. Tedy byl z toho takový kontest - o první a druhé místo, a kdesi úplně vzadu souboj retardů (sorry Jene), o předposlední flek. To mě ale přeci jen trochu motivovalo, abych z toho svého naprosto zaseklého enginu přeci jen něco vyždímal, přestože můj "komplex" elektráren byl asi tak efektivní v porovnání s Tomášem a Adrianem, jako když dáte vedle sebe mlýn na Kampě a jadernou elektrárnu Temelín. Ale něco se mi v té mé jediné přehradě nakonec vyrobit podařilo, a na třetí místo jsem se, zcela opocený, doplazil. Příště to chce trochu méně "žavés" styl, a soustředit se od začátku. V téhle hře platí, že jak pohnojíte start, jste celkem v kelu. 

Barrage, tragédie začíná...











A zde končí, povšimněte si tragikomické bílé kaskády











Po tomto zážitku, jsem si nepřál nic jiného, než zakončit víkend nějakým pořádným ameri-trashem. Bohužel chata se začala rychle vyprazdňovat, a zbylí hardcore autisti, si velice přáli osmahnout Gaia Project. Při představě učení dalšího eura, jsem se opotil až na rektu. Nakonec jsem byl ale ukecán, a hecnul se k poslední hře.  Pravidla naštěstí nedosahovala ani z poloviny obludnosti Archa Novy, tedy částečně jsem je vstřebal, přestože mozek už silně vynechával, a některé věci jsem nepochopil doteď. Po dobré zkušenosti ze stavby zoo, jsem se rozhodl téměř úplně ignorovat některé aspekty hry, a soustředit se na dvě věci. Zkombinoval jsem protáčení fialových kostiček, se získáváním co největšího množství vědy - a tím pádem získávání co největšího množství posunů na stupnicích. A kupodivu to docela fungovalo. Skoro na všech tracích jsem vyskočil až na vrchol, a příslib bodů při závěrečném scoringu, v kombinaci s body nasbíranými během hry, vypadal poměrně optimisticky. Nakonec ale předvedl mohutný finiš Tomáš, a odsoudil mě tak opět k trapnému druhému místu. S kterým jsem byl ale i tak spokojen, s přihlédnutím k mému vynechávajícímu mozku. A hlavně - hra mě fakt hodně bavila.  

Gaia Project, standing finale








A byl tu konec. Neděle přinesla "jen" dvě hutná eura, ale i tak jsem z akce odjížděl s celkem dvanácti zářezy, což je více, než v co jsem doufal. 

Musím vyzdvihnout úplně vše - chatu samotnou, spoluhráče (!) - kteří měli fakt super výdrž, nikdo se u ničeho tzv. nesral, u všeho panovala dobrá nálada, obrovská pohoda, a tak to má být. A musím říct, že nikdo se snad nezařadil do žádné skupiny "nejotravnějších typů hráčů" - viz předchozí příspěvek. Což tedy smekám. Nakonec - přesto, že jsem hrál asi tak o tři euro hry víc, než bych si býval přál, jsem si více méně všechny partie užil (kromě Duny, tam to fakt nešlo, a možná částečně Barrage, kde jsem si "užíval" tři hodiny brození v totálních sračkách...ale hra je to suprová).  Nezbývá než se těšit a doufat v brzké opakování akce. :)