Dohráno

Po cca čtyř-měsíční vynucené herní pauze /hrůza/, jsem od prosince zase zahrál pár nových věcí:

Teotihuacan: City of Gods

Euro od autora Tzolkinu. Má to dost podobný feeling, nicméně vizuálně je to za mě celkem humus. A stavba pyramidy zde bohužel zdaleka není tak cool, jako otočné kolo z Tzolkinu. Herně mě to moc neoslovilo, ale samozřejmě tahle čistá eura nejsou můj preferovaný žánr, tedy těžko hodnotit. Mechanismus výběru akcí je celkem originální, ale herně je to takové suché, s nutností hodně dopředného plánování. Tzolkin se podle mě povedl lépe. 

Tapestry

Za mě vcelku průser. Někdo tuhle hru žere, minimálně stejně velká skupina si ale myslí to co já. Civilizační hra? Ani omylem. Spíše hodně náhodná haluz. Téma naprosto žádné, je to čistě mechanická záležitost. Grafický design taky nic extra - karty průměr, baráky nic moc a zcela zbytečné, mapa jednoduše hnusná. Prakticky nulová interakce, jen suché dojení bodů bez tématu, navíc nepochopitelně náhodné, kdy to jaká vám přijde kombinace národů/tapisérií, silně rozhoduje o tom, jaké máte šance na výhru. A to do suché mechanické hry patří, asi jako miniatury do Aktivit. Navíc to trvá děsně dlouho.  Za mě si dám vždy radši Scythe, z kterého sice nadšením nestříkám, ale oproti Tapestry je to úplně jinde. 

Res Arcana

Vlastně celkem příjemný menší engine building. Trošku zbytečné nalepené generické fantasy téma, ale opravdu krásné grafické provedení. Výhodou je značná variabilita, kdy mám problém akorát s tím, že to, jakou si vezmete postavu, značně určuje vaší strategii. Rozhodně doporučuji variantu draftování karet do balíku, bez této mechaniky se ze solidní strategické hry, stává náhodná haluz. Dále mi trochu vadí absence smysluplné interakce. Ve hře je sice možnost útoků, ty ale postrádají větší smysl, protože jsou příšerně neefektivní. Trochu se to pak zvrhává v to, že si každý něco buduje, nikdo se moc nestará o druhé, a na konci si sdělíte počet vítězných bodů. Optimální pro dva hráče, kdy zvládnete promýšlet svůj tah, i sledovat protivníka. 

Fate of the Elder Gods

Příjemné překvapení. Zpočátku je hra celkem suchá, postupně se ale rozjíždí, nabírá na intenzitě a především zábavnosti. Výborná je zejména interakce mezi hráči - např. formou prokletí, kdy sledujete souseda, a čekáte, až si vlastní akcí pod sebou podřeže větev. Je to takový mix různých žánrů - area kontrol, worker-placement, sem tam nějaké euro prvky, ale zároveň silný vliv kostek, různých kouzel, a dalších ameri-trash prvků. Možná to zní jako děsivá mixáž, ale kupodivu to funguje, a já se v každý hře dost bavil. 

Nemesis

Dojmy jsem shrnul v recenzi, poslední dobou moje nejhranější věc, a pořád supr zážitek. Pro mě osobně hra roku 2019. Ano je to dost náhodné, může to být místy frustrující, ale vždycky je u toho sranda od začátku do konce. A není moc her, co bych byl ochotný hrát takhle často, klidně i vícekrát za sebou, a furt se těšil na další partii. Tohle mám z poslední doby jen u Nemesis a Rootu. 

MourneQuest

Kooperativka, mechanikami silně připomínající Ghost Stories, bohužel o dost méně zábavná, kdy velkou část hry pouze nosíte suroviny sem a tam, a nějakou zábavu skýtá pouze finální boss fight. Miniatury roztomilé, graficky celkem pěkné, ale herně není žádný důvod tohle vůbec házet na stůl. 

The Artemis Project

Celkem zábavný worker-placement, bohužel ničím extra nevyčnívající. Naopak - na můj vkus příliš málo strategických možností, kdy ve výsledku všichni hrají tak nějak stejně, a není tam velká šance na nějaká pěkná komba a přehrání soupeřů. Rozhodně v tomhle žánru existují desítky mnohem lepších voleb. Viz. např. hned další hra.

Architects of the West Kingdom

Velice příjemný worker-placement, dobře hratelný ve všech počtech (včetně dvou a pravděpodobně i sólo), krátká herní doba, super kompaktní krabice, dostatek strategických možností, které hráče ale nijak nezahlcují, a tahy příjemně rychle odsýpají. Jediné negativum je pro mě někdy až příliš rychlý konec hry, což se dá upravit pomocí jednoduchých house rules. Skvělá originální mechanika zajímaní soupeřových workerů, která se stará i o docela solidní (na euro) míru interakce. 

Paladins of the West Kingdom

Výrazně komplexnější brácha výše uvedených Architektů. Bohužel za mě také výrazně nudnější. Nulová interakce, a takový brainwash, že vás po chvíli už absolutně nezajímá, co na druhém konci stolu dělá Franta. Tím, že se téměř vše děje na individuální desce hráče, místo společného plánu, je vám jakékoliv snažení ostatních fakt u řitě, a jen sedíte a čekáte na svůj tah. Ne že by systém hry byl špatný, nefungoval atd., takticky se celkem vyřádíte, ale bohužel defacto můžete hrát solo, zážitek se tím moc nezmění, vlastně možná bude lepší, protože eliminujete to čekání na ostatní. A ve více lidech se hra fakt dost táhne, na rozdíl od příjemných a rychlých Architektů. Za mě celkem zklamání. 

Everdell

Divukraj je opravdu krásná hra. Graficky a komponentově fakt top. Herně to není úplně nic extra objevného, ale vlivem zmiňovaného vizuálu, se to hraje velice příjemně. Někomu může vadit docela  solidní podíl náhody - když to někomu "chodí" lépe, moc s tím nenaděláte. Ale asi nikdo nečeká od téhle hry nějaké taktické orgie. 

Kvedlalové z Kvedlinburku

Děsivej název skrývá docela srandovní filer, ve které se snažíte tahat žetony z pytlíku /kotlíku/ v ideálním pořadí, tak aby vám kotlík nebouchl do ksichtu. Hra je sice veskrze založená jen na tom náhodném tahání žetonů, ale je to vlastně docela sranda. Hlavním elementem zábavnosti je klasický push your luck faktor, kdy skoro každé kolo řešíte zásadní dilema - jestli táhnout ještě ten jeden dílek a riskovat výbuch, a nebo být měkký a nechat svůj pytel být :).

Cthulhu Wars

Komplexně hodnotit moc nemůžu, mám za sebou jednu testovací a jednu ostrou hru. Area kontrol s obrovskými miniaturami, který se tváří, že na dobré zahrání bude trochu podobně složitý jako Chaos in the old world. S podobnou tendencí působit lehce cinknutě, při neznalosti hry. Pravidlově je to o dost jednodušší než Chaos, což je příjemné, hrací doba taky může být i okolo hodiny a půl, možná i méně. Jen kdyby ta krabice nebyla tak velká a těžká.

Obludárium

Další zástupce spíše výplňových her, který mě osobně moc neoslovil. Hlavní mechanikou je draft, který sice mám docela rád, ale pokud je ve hře jen to, přijde mi to trochu málo. A tady toho věru moc dalšího není. Navíc celé je to hodně náhodné, taktizovat nějak moc nelze, tedy vlastně jen draftujete a doufáte že ostatní pojedou na něco jiného než vy, a že v dalších kolech dojdou nějaké použitelné karty. 

Yggdrasil: Chronicles

Remake již poněkud omšelého bráchy Ghost Stories Yggdrasilu, který naštěstí přináší spoustu nových prvků, a neotřelý 3D herní plán. Ten na rozdíl od stromu v Divukraji, není jen tak pro srandu, ale je součástí hry. Herně se jedná opět o kooperativku, kde se snažíte zahánět monstra, aby se vám neprokousala až do Asgardu. Hra obsahuje i kampaň, s kterou jsem zatím neměl co do činění. Po jedné hře musím říct, že je to poměrně pěkně udělané, rozhodně oceňuji z mého pohledu více taktických možností, než v předchůdci, a tím o dsot zajímavější gameplay. 

Court of the Dead: Mourners Call

Obrovská hra, tedy především velikostí krabice. Herně je to vcelku nenáročný mix celé plejády mechanismů. Area control, draft, blind bidding, nějaké ty ameri-trash prvky, euro sběr surovin a posunů po stupnicích. Asi nejvíce připomíná Rising Sun, jen bez boje a za poloviční až třetinový čas. Po jedné hře těžko hodnotit, hra mě celkem bavila, a krátká herní doba je docela pozitivum. Na druhou stranu, těch mechanismů je tam možná až příliš, a absence opravdového boje a většího přetahování o lokace mi trochu chybí. Hra je také brutálně přeprodukovaná, je z ní cítit taková prvoplánová chuť zaujmout pěkným zpracováním. Uznávám, že i na mě to zafungovalo, zpracování (zejména KS verze) je jedno z nejkvalitnějších co jsem kdy viděl. Akorát se člověk nemůže zbavit dojmu, že s takovým lookem čekal něco herně přeci jen trochu epičtějšího. 

Kartografové

Super věc, moje první roll and write, a instantní obliba. Super je, že zahrajete v jakémkoliv počtu, i s totálními nehráči či bezmozky, a všichni se vždy dobře baví. Myslím že Kartografové jsou hra, co se neztratí nikdy a nikde, protože lze zahrát fakt za jakékoliv situace, navíc je super kompaktní a prakticky zadarmo. Nekup to. 

Nemesis, aneb všichni tady chcípneme!

Znáte ten pocit, kdy se probudíte z hibernace, na lodi tma, bordel, smrad, všechny alarmy zapnuté, a kdesi v dálce slyšíte chrochtání čehosi, co rozhodně nechcete potkat. Neznáte? Tak nyní máte jedinečnou šanci, díky polským chasníkům z Awaken Realms. 

Nemesis lze hrát ve dvou módech - semi-coop, což znamená, že se probudíte z hibernace s pár přáteli, kteří ale vždy nemusí mít úplně stejný názor na to, co se má na lodi odehrát a jak (a komu). Druhou variantou je čistý coop, kdy jsou vaši přátelé opravdu přátelé, a ne převlečené svině, a silami společnými se snažíte nějak přežít. Pokud nejste přecitlivělá másla, doporučuji rozhodně první variantu. Když nemůžete nikomu věřit, zábava je rozhodně větší. Všichni začínáte v jedné místnosti uprostřed lodi, vtip je v tom, že všichni s jiným úkolem. Na výběr máte vždy ze dvou, jakmile na někoho vyskočí první vetřelec, musíte se rozhodnout který z úkolů se pokusíte splnit, přičemž jejich plejáda je poměrně široká. Můžete být good guy, a mít za cíl přistát s celistvou lodí na Zemi, můžete být magor co se snaží loď sabotovat, můžete být vědec snažící se v laborce rozpitvat vetřelce a odhalit jejich tajemství, atd. Často je součástí cíle nutnost ve zdraví opustit loď, čehož lze docílit v evakuačních modulech. A věřte mi, není to lehké. Málokdy se totiž poštěstí, že úkoly ostatních hráčů mezi sebou korespondují. Často je to spíše tak, že každý se snaží o něco jiného, případně úplně o opačné věci. Není nad to, když vámi pečlivě opravené motory někdo opět zničí, pracně nastavený kurz k Zemi někdo změní na krásný výlet na Mars, nebo váš útěk před hladovým vetřelcem někdo okoření zavřením dveří přímo před vaším nosem. 

Tažený úkol tedy výrazně ovlivňuje vaše chování na lodi. To zahrnuje zpočátku převážně zkoumání místností, kdy každá má nějaký specifický efekt, který lze využít. Máte zde místnost pro hašení požárů, místnost pro otevírání/zavírání dveří, ošetřovnu, skladiště zbraní, můstek kde se nastavuje kurz, příjemné hnízdo vetřelců, kde můžete nabrat vejce, ale není radno se zde příliš zdržovat, laboratoř, kde se zkoumají vzorky a lze odhalit slabiny vetřelců, atd. atd. Místností je hodně, jejich rozložení náhodné, tedy každá hra jiná. Dále lze často v místnostech hledat předměty, zahrnující jak zbraně na boj (často dost marný) s vetřelci, tak obzvláště potřebné medicínské vybavení jako lékárničky, obvazy, léky, dále pak nejrůznější nářadí, oblečení a další užitečné věci. 

Váš pohyb po lodi je řízen pomocí karet, kdy na provedení dané akce potřebujete buď speciální kartu (např. karta Hledání, pro dobrání předmětů), nebo karty pro provedení obecné akce zahazujete. Tedy např. pohyb do sousední místnosti stojí zahození jedné karty. Každý hráč má také rozdílnou postavu - od vojáka, přes technika, po invalidu. Rozdílná postava rovná se rozdílné vybavení a rozdílné speciální karty. Tedy např. vaše postava může mít speciální kartu, umožňující po zahrání pohyb skrz ventilační šachty, což nikdo jiný nedokáže apod. 

S pohybem je nicméně třeba být opatrný. Dělá totiž hluk, a hluk svolává vetřelce k večeři. Když to s hlukem přeženete, vyskočí na vás oslizlý přítel, a máte problém. Většinou je poté nejrozumnější  zvolit taktiku "kvičet a zdrhat". Ani to se však často neobejde bez nepříjemných kousanců, které vám způsobují újmu na zdraví. Zranění lehká se ještě dají rozdýchat. Pokud se kupí, nebo dostanete horší zásah, jsou zde zranění těžká, která už vás mohou nepříjemně omezovat. Například takové krvácení  - pokud ho nezastavíte, každé kolo vám přibývá další a další lehké zranění, tzn. během pár kol je po vás. Ještě že tu je možnost navštívit ošetřovnu. No jo, ale co když je na druhém konci lodi? Aby toho nebylo málo, mohou vám vetřelci při styku (...) kromě zranění předat i syfilis, resp. infekci. Karty infekce vám do budoucna nepříjemně omezují počet akcí, které můžete provést. Navíc nemusí jít jen o syfilis, část karet může obsahovat parazita. Což se dá opět řešit - např. na operačním sále. Pokud to řešit nebudete, je určitá pravděpodobnost, že až se budete na konci hry smát ostatním v únikovém modulu, polechtá vám útroby něco horšího než akutní průjem. A všichni z jistých filmů víme, jak příjemné takové vylíhnutí parazita je.

Vetřelců je více druhů, potěšit vás může obyčejná larva, kterou lze snadno zabít, ale když se vám na něj přisaje, můžete mít problém. Klasickou zábavu obstarávají tzv. Dospělci, což je nejběžnější forma hnusáků. Nejběžnější rozhodně neznamená, že si s nimi snadno poradíte. Zabít je lze, ale pokud nejsou vyzkoumané jejich slabiny v laboratoři, není to nijak jednoduchá záležitost, a taková férovka s Dospělcem pro vás taky nemusí dopadnout dobře. Furt jsou ale výrazně příjemnější, než setkání se samotnou Královnou. Tam je opravdu nejrozumnější okamžitě zdrhat, neboť kousnutí od Královny mohou snadno znamenat konec vašeho působení ve hře. Obzvlášť pokud už jste načatí z předchozích vetřelčích ochutnávek. 

Prozkoumávání lodi tedy není žádný med. Často se na vás chvilkově usměje štěstí, např. když objevíte rychle vámi hledanou místnost, jen aby bylo vystřídáno pocitem totálního zmaru, když do kýžené místnosti skočí vetřelec, terminál který potřebujete použít se rozbije, a aby toho nebylo málo, v místnosti začne hořet. Loď je vůbec dost nestabilní, tedy netrápí vás jen to, že jste na nejspodnější příčce potravního řetězce. Také postupující rozpad lodi, či požáry, mohou vaše působení ve hře neslavně ukončit. Bohužel, v honbě za splněním svých sobeckých cílů, se málokdo o nějaký požár stará, hra tak poměrně často končí destrukcí lodi a smrtí všech na palubě.

Na Nemesis je neuvěřitelná zejména její atmosféra. To jak věrně dokázali autoři převést feeling vetřelčích filmů do deskové hry, před tím je potřeba opravdu smeknout. Neustále máte ve hře strach, že to nestihnete, že na vás někde něco vyskočí, zrovna když se to nejméně hodí, plány se vám neustále hroutí jak domeček z karet, zranění přibývají, atmosféra  houstne, do toho někdo spustí autodestrukci...prostě nádhera. V té hře je všechno, co byste v ní chtěli tematicky mít. A nejlepší na tom je, že ty mechanismy naprosto hladce dohromady fungují. Je až s podivem, kolik tam toho autoři zvládli nacpat, a jak to všechno ladí, a tvoří nejen naprosto skvěle atmosferickou, ale i skvěle hratelnou a především zábavnou hru. 

Kola odsýpají opravdu rychle, žádné dlouhé analýzy tahu nejsou potřeba, navíc je opravdu zábava sledovat počínání ostatních hráčů. A to zejména když se jim nedaří. Znáte to, cizímu neštěstí se nejlíp směje, a když pozorujete, jak se kolegovi zcela hroutí plány, vetřelci ho okusují ze všech stran, zatímco vy si v klidu opravujete motory na druhé straně lodi, působí vám to velké potěšení. Tedy jen do chvíle, než se podobné radosti začnou dít i vám. Což bývá většinou jen otázka času. 

Hra je samozřejmě hodně náhodná, prostě čistý ameri-trash. Při velké smůle trochu hrozí, že zemřete značně předčasně (nám se to zatím u nikoho nestalo), je potřeba s tím počítat. Úkoly se také svojí obtížností dost liší, a při určité konstelaci vašich úkolů a úkolů ostatních, může být vaše situace mírně depresivní. Nicméně tahle hra není primárně o vítězství. Je o atmosféře a zábavných, často hodně hektických situacích, vyhrocených koncích, kudlách v zádech, atd., prostě o zážitky zde nikdy není nouze. A v každé hře vznikají zapamatování hodné situace, o kterých můžete vyprávět. Už jen to je pro mě vždy známkou skvělé hry, a není mnoho kousků, které by byly schopné zprostředkovat podobný zážitek. Když si k tomu přičtete excelentní zpracování všech komponent a velice svižně ubíhající gameplay bez prostojů, máte adepta na jednu z nejlepších a nejoriginálnějších her všech dob. Pro mě tedy určitě.

- Atmosféra hustá jak slizová zátka na vetřelčím vejci, dokonalé převedení feelingu filmových Vetřelců do deskové hry

- Množství obsahu a možností ve hře, které stále dohromady tvoří extrémně zábavnou hru

- Zpracování - super od miniatur po poslední žeton

- Odsýpající tahy, interakce s ostatními + zábavné sledování tahů ostatních, žádná hluchá místa

- Vhodné pro všechny počty, více herních módů (čistý coop rozhodně také není špatný)

- Náhoda občas zařízne víc než je zdrávo

Deskoherní inkvizice

Tak jsem po videu deskofobie prubnul podcast o deskových hrách - Deskoherní inkvizice. Zkusil jsem díl s názvem "5 největších herních zklamání". Upřímně jsem teda čekal trochu vášnivější flame, tohle je spíš takové neškodné fňukání. Nicméně s řadou věcí souhlasím. Další spoustu ale teda moc nechápu. 

Např. takový Dungeon Fighter, který zklamal všechny tři podcastery, zde byla hlavní argumentace postavená na premise, že dexterity hra musí být nutně pravidlově zcela tupá. Jak je tam trochu více pravidel, je to chyba designu. WTF. Hra je pravidlově fakt jednoduchá, příprava taky zabere max. 5 minut, fakt nic hrozného. Myslím, že spousta hráčů naopak ocení, že to není nějaká zcela tupá cvrnkačka, ale ta dexterity fáze hry je obalena i nějakou opravdovou hrou okolo. Další argument - že je hra extrémně těžká...? Zní to skoro jako by byla zcela nehratelná. Tady fakt nevím, chlapci prokazatelně dle videa nemají tělesnou vadu v oblasti horních končetin, tedy jediné vysvětlení je, že mají nějakým způsobem narušenou jemnou motoriku :) My jsme i při prvních hrách často došli až k Bossovi, kde už to přiznávám byl záhul, ale pokud páni inkvizitoři zvládli jak říkají pouze druhou místnost, je to přinejmenším podezřelé. Škoda pokud tohle někoho odradí od naprosto skvělé a zábavné hry. 

Space Alert - zde alespoň nebyla taková shoda, výtky jsem také moc nepochopil. Vytýkat této hře, že v první fázi "něco budujete" (zde plán letu), a pak sledujete, jak se to rozpadá ve fázi druhé? Vždyť to je na celé hře to nejzábavnější. Ty momenty, kdy zjistíte, že dva lidé střílí do prázdna ze stejného děla kdesi na boku, zatímco z druhé strany lodi veselé útočí nikým neobtěžování emzáci, tyto momenty jsou důvodem, proč lidi tuhle hru hrají a proč je tak dobrá. Pokud toto někoho nebaví, očividně to není vůbec hra pro něj, dotyčnému bych doporučil farmit si Agricolu, tam mu nikdo neplánovaně nic nerozstřílí. 

Cry Havoc - zde je hlavním problémem dle inkvizice časový faktor. Přesně stejný dojem jsem měl po první hře také. Přišlo mi, že hra končí tak o 30 minut dříve, než by měla. Vadilo mi to tak silně, že jsem hru prodal. Nicméně po čase jsem se k ní vrátil, a v dalších dvou partiích jsem vůbec tenhle problém časného konce nepociťoval. Hra mi přišla výborná, končící v přesně správný moment, se super gradací napětí - zejm. červené stroje, které začnou ke konci brutálně dotahovat bodování, je zajímavé sledovat. Dle podcastu hráli více her než jednu, takže těžko říct čím to je. Určitě bych nedoporučoval jiný počet hráčů než 4. Myslím, že ve 3 je hra celkem breaklá. Opět ale škoda nechat se odradit od dobrého kousku negativním hodnocením. 

Celkově to není špatné, ale ocenil bych fakt trochu zapálenější hate, já mluvit o top 5 největších zklamáních, tak se u toho asi víc naseru. :) Koukněte třeba na jinak klidného Toma Vasela, když hodnotí nějaký velký shit, to je ten správný zápal.

Typy hráčů

Za dobu co hraji deskovky, už jsem poznal celkem velké množství různých hráčů. A často se mezi nimi vyskytují určité stereotypy, zejména ty negativní. 

Velice inspirativní jsou třeba tyto dva články: 

10 types of annoying boardgamers

10 types of people who ruin board game night

Doporučuji přečíst, myslím, že jsem už potkal (bohužel) minimálně jednoho hráče od každého typu.  Snad kromě vyloženého cheatera. Myslím, že každý se v nějaké té kategorii sám najde, resp. myslím že se každý najde ve více kategoriích najednou. Já se vidím minimálně ve třech, ale snažím se s tím bojovat :)

Určitě jsem občas trochu snob, tj. někdo kdo určitými hrami pohrdá, a je schopný říct někomu, že zná tři lepší varianty jeho oblíbené hry, nebo že některé hry jsou už pro mě prostě špatné/zastaralé. Bohužel to trochu přichází s množstvím odehraných her a délkou hraní. Na druhou stranu to mám snad ještě celkem pod kontrolou, a když je vhodná situace, zahraju si cokoliv, i tu Agricolu.
Občas mám tendence být "commander", tj. ten co říká ostatním co by měli udělat, co by neměli přehlédnout, souvisí to s tím, že často vysvětluji pravidla, tak mám pocit, že musím ostatní trochu popostrčit, aby neudělali nějakou blbost a nevymlouvali se na to že "to nevěděli". Ale tohle kecání do hry už jsem dost omezil.
Nejhorší typ co mě charakterizuje je v komentářích pod prvním článkem - The Rusher. Bohužel strašně mě iritují nekonečné tahy soupeřů, promýšlení každé situace, která může nastat. AP hráče mám chuť zastřelit, a když mám den, prudím každého u stolu, ať hraje rychleji. Samozřejmě u těžkých AP hráčů je to omluvitelné, ale často mě iritují už jen lidi co prostě jen o trochu déle přemýšlí. Osobně raději udělám nějaké uspěchanější rozhodnutí, než abych seděl a deset minut koukal na stůl. To se mi stává jen v extra důležitých částech hry, když jde třeba o vítězství.  Jo a dlouhé vysvětlování a nepřipravenost pravidel mě doslova zabíjí.
V jiné kategorii jsem se moc nenašel, ale třeba by to někdo ze spoluhráčů viděl jinak :D.