sobota 5. ledna 2019

Twilight Impérium IV. edice, aneb intergalaktický gruppen sex


Deskovky hraju sice okolo 25 let, přesto jsem kupodivu dosud nikdy nezkřížil své cesty s žádnou verzí tohoto herního opusu. Jasně, pravidelně jsem slýchal, že je to nejlepší hra všech dob (bla bla...), ale já měl tuhle hru z nějakého důvodu pevně zafixovanou jako spíše specifický kousek pro deskoherní snoby. Aby tito mohli po každé jiné hře říct "pěkný no, ale kam se to hrabe na té-íčko... Kousek, který je sice mega epický, ale jaksi těžkopádný, pro své extrémní časové a hráčské nároky zahratelný tak jednou za rok. Fakt nevím, kde jsem tohle přesvědčení vzal, ale prostě jsem ho měl. A tak když před časem vyšla již čtvrtá edice TI, nechalo mě to zcela v klidu. Četl jsem sice, že  hra byla celkově značně vyladěna, a že je nyní více "noob friendly", ale i tak jsem si říkal, že za ty prachy mít doma nějaký patnáctihodinový kolos, který stejně nikdy nedostanu na stůl,  nemá smysl. Situace se ale značně změnila s příchodem CZ verze, kdy  jsem se začal o hru více zajímat, protože když už to máme česky na zlatém podnose, byla by sakra škoda to nezkusit. A protože už mám nyní za sebou dvě hry, cítím se dostatečně zorientován, abych mohl napsat pár dojmů. A uznat, jak jsem byl ohledně Stmívajícího se císařství (divím se že to blackfire takto nepřeložil :D) úplně mimo. 

Překvapení číslo 1: Tahle hra není vůbec složitá. 
Pokud se člověk nepomočuje a umí si zavázat alespoň jednu tkaničku u bot, měl by zvládnout i odehrát TI. Opravdu to není nic až tak náročného. Já osobně jsem čekal akutní odpaření mozku už při vysvětlování pravidel, ale kdepak. Nechápejte to tak, že by pravidla byla na úrovni Dostihů, nebo že by toho ve hře nebylo hodně. Vtip je hlavně v tom, jak to všechno do sebe skvěle zapadá a jak vše logicky navazuje, tak, že člověk, co si v životě alespoň pár her zahrál, bude za pár tahů zcela zorientován. Stejně tak snadné je i hraní samotné. Že by člověk nad každým tahem musel deset minut sedět a zvažovat pět tisíc možností, to se prakticky nestane. Stejně tak je pozoruhodné, že i po sedm hodin trvající partii, jsem neměl pocit, jakoby můj mozek uběhl maraton. Skoro bych byl býval schopen resetovat planety a začít novou partii. Což poukazuje na opravdu obdivuhodný a vybroušený design. Čímž se dostáváme k bodu 2.

Překvapení číslo 2: Hra odsýpá. 
Jasně, někdy se tempo trochu zpomalí, zejména ve vědecké fázi, kdy se každý přehrabuje ve svých výzkumech, nebo ve fázi agendy, kdy se hlasuje o různých zákonech apod. Jenže i v těchto řekněme pomalejších okamžicích, jste do hry ponořeni až po uši. Hra je totiž udělána tak, abyste se prakticky nikdy nekopali jen tak do řitě. Což u tak dlouhé partie považuji za obzvlášť důležitý prvek, a opět smekám před designem. U akcí ostatních nikdy nechrápete, protože vždy můžete danou akci provést také (v jejím sekundárním módu), a něco z toho vymáčknout. V agendě taktéž hlasujete všichni. Když se někdo hýbe, sledujete kam, protože se vás to může sakra hodně týkat. Navíc - Twilight Imperium je prostě intergalaktický megakonflikt. Nemůžete jen tak sedět u stolu, usrkávat pivo, a hladit si potichu svoje mimozemské panožky. Kdepak, diplomacie ve formě různých dohod, vyhrožování, slibování, brekotu, to vše k téhle hře patří, a tvoří její důležitou část. Tedy opravdu málokdy se přistihnete v časovém vakuu, kdy se vůbec nic neděje, a vy se jen znuděně dloubete ve vašem třetím nose. Upřímně, u hry takového rozsahu, jsem čekal tyto prázdné momenty v míře naprosto nesrovnatelně vyšší. Vždy samozřejmě záleží na spoluhráčích, ale tady prostě nedostanete moc příležitostí se nudit. 

Překvapení číslo 3: Twilight Impérium ohýbá čas.
Je to tak. Hra sice opravdu zabere velkou část dne, "problém" (dle úhlu pohledu) je ten, že sedm hodin partie TI reálně působí jako hodiny dvě. Stalo se mi, že jsem začal dopoledne hrát, a když jsem se poprvé podíval na hodinky, bylo o pět hodin později a venku se stmívalo, což mě v tu chvíli fakt upřímně překvapilo, čekaje zhruba čas oběda. Čas prostě u téhle hry není konstanta, a plyne úplně jinak než normálně. Je to takový deskoherní ekvivalent tripu. Kdo nezkusil nepochopí. Důležité samozřejmě je, vyhradit si na hru odpovídající čas. I přes překvapivou přístupnost se stále jedná o epickou megahru, tedy každý účastník by měl zhruba vědět do čeho jde. Pokud někdo po třech hodinách začne koukat na hodinky, s tím že je to sice fajn hra, ale do půl hoďky musí končit, protože manželka/máma se bude shánět, zaslouží si vzít trubkou po hlavě. Ocelovou. Je třeba si připravit alespoň 90 minut na hráče, plus nějakou tu rezervu. Intergalaktickou válku prostě nemůžete chtít vyhrát za kratší dobu, to dá rozum. 

Překvapení číslo 4: Ne tak velká asymetrie.
Jako velký fanoušek totálně asymetrických area kontrolů musím říct, že u TI jsem čekal asymetrii ras větší. Tohle prosím nemá být nějaká velká výtka, jen takové lehké povzdechnutí. Ras je tu sice jak lidí v májovém průvodu, ale že by se každá hrála zcela jinak, a měla úplně jiný feeling, to se říci nedá. Ne že by bylo zcela jedno, zda jste mozek v nálevu, nebo hacanský šmelinář. Vaši speciální schopnost musíte účelně využívat, a styl hry to ovlivní (a u některých národů jistě podstatně více, než u jiných). Prostě jen trochu zamrzí, že třeba zelení mužíčci z bažin mají stejně vypadající flotilu, stejné jednotky, budovy, i většinu technologií, jako Letnevské baronství. Trochu mi to pak ztížilo možnost vžít se do atmosféry epického konfliktu rozdílných národů. 

Ne tak velké překvapení číslo 5: K vítězství nemusíte jít přes mrtvoly.
Hráč který nejvíce útočí, nejvíce se rozpíná po galaxii (a nejvíce nasírá ostatní u stolu), zdaleka nemusí být tím, kdo usedne na trůn v Mecatolu Rex. Čistě teoreticky lze vlastně vyhrát i bez boje. Není sice příliš pravděpodobné, že byste žádnou bitvu za celou hru neokusili, rozhodně ale TI není nějaký šílený mlýnek na maso, kde je hlavním cílem všechny soupeře nemilosrdně zašlapat do prachu. Opět zde samozřejmě záleží na herním stylu vašich spoluhráčů; u nás byla k vidění v první hře spíše opatrná "železobeton" strategie, ve druhé už konfliktu přibylo. Hra vás k tomu celkem elegantně nutí skladbou skrytých i veřejných úkolů, které prostě při zcela pasivní hře nemáte šanci splnit. A splněné úkoly = vítězné body. Skvělé je, že tam, kde často nepomohou zbraně, může pomoci kvalitní diplomacie. Hra sice nemá žádná alianční vítězství a přímo podporovanou alianční hru, jako třeba jednodušší bratranec ze stejného univerza Rex, ale i tak to při hře v TI k vyjednávání a různým paktům přímo vybízí. 

Do nějakého komplexnější hodnocení a větších analýz se pouštět nebudu, po dvou hrách u takového kousku, by to bylo vyloženě rouhání. Že je hra naprosto skvělá, o tom nemám žádných pochyb. A předpokládám, že moje dojmy půjdou s dalšími partiemi ještě nahoru. Jisté drobné výtky by se našly - za mě zejména touha po větším odlišení ras (já vím, že balanc hry by pak šel asi do kytek). Nicméně pro fanoušky tohoto typu her, bych se vůbec nebál použít klišoidní označení "naprostá povinnost". Pokud máte vhodné a stejně zapálené spoluhráče, nepořídit si či nehrát TI (navíc v češtině!), je opravdu trestuhodné, a není nic čím by se taková nehoráznost dala omluvit. Náročnost časová i herní není zdaleka taková, jakou jsem čekal. Rozhodně není důvod si myslet, že se vám na TI bude doma jen prášit, a vytáhnete ho jednou za deset let, při nějaké velice speciální příležitosti.

Za mě bych rozhodně nešel tak daleko, že bych zde házel velkohubá prohlášení typu - "jinou hru nepotřebujete", "nejlepší hra všech dob", "nesrovnatelné s čímkoliv na trhu" apod. To opravdu ne. Twilight Imperium není nejlepší hra, protože nic jako nejlepší hra neexistuje. Ale že jde o jednu z nejvýznamnějších deskovek a klenot žánru, to je myslím naprosto bezpečné říci. 


Žádné komentáře:

Okomentovat