Deskosluj

Třetí díl epické akce, v hlavní roli propocení nerdi a deskové hry. Co víc chtít od života, během hnusného listopadu, než se zavřít na chatě plné deskovek a deskoherních fanatiků, a nevytáhnout tři dny paty?

Den 1

První vítězství jsem si připsal hned po příjezdu, kdy jsem otevíral chatu. Zpocenci se trousili postupně, tedy jako první jsme dali zahřívací Tzolkin, s euro matadory Tomášem a Adrianem, než dorazí zbytek. Nutno říct, že to byl můj osobní výběr, možná lehce sebevražedný, ale hru jsem nehrál asi deset let, a měl jsem už nějakou dobu chuť ji oprášit. Někdo tvrdí, že hra je rozbitá, majíc přesně jednu ultimátní vítěznou strategii. Těžko říct, jediný, kdo s ní měl jakés takés zkušenosti byl Tomáš, který od začátku vypadal, že i celkem ví co dělá. Ostatní jsme hráli srdíčkem. Přišlo mi, že neustále jen někde lovím debilní kukuřici, a sotva jí seženu, tak jí moji dělníci s gustem požerou, a jde se znovu do Tesca na nákup. Nevěda co dřív dělat, a na které kolečko dřív poslat své workery, zkusil jsem jet tak nějak na všechno, což v téhle hře asi úplně poukázka na úspěch nebude. Ke konci jsem trochu přeorientoval "strategii" - čistě na umísťování lebek, ale zvládl jsem jen upocené dva kusy, byť slušně bodované. Na stupnicích pyramid jsem skončil totálně tragicky, tam zcela dominoval Tomáš, který nás ve výsledku přejel. Nicméně k mé částečné spokojenosti, jsem urval alespoň stříbro. Každopádně Tzolkin je za mě suprové euro, mechanika otáčejících se kol je originální a zábavná, možností ve hře je spousta, užil jsem si to.

Následoval uvítací filer Zoo Vadis. Haluz hra, kde ovládáte jeden zvířecí druh, a snažíte se pomocí nelítostné diplomacie a správným použitím speciální schopnosti přečůrat své soupeře, dostat své zvíře na výstavu do finální lokace, a ideálně cestou posbírat co nejvíce vítězných bodů na mapě. Byla to velká sranda, byť některé kamarádské vztahy trochu prověřila. Vyrazil jsem na cestu v triu s Adrianem a Tomášem, kdy jsme předvedli výborný rush, skoro až na výstavu. Nedopatřením se následně přihodilo, že chudák Adrian zůstal trčet na ocet (rozuměj nechali jsme ho tam naschvál...), zatímco mu jeho společníci mávali zpoza plotu. Následný Tomášův dick move, kdy schválně pohnul pryč neutrálem, aby Adrian zůstal trčet na místě i nadále, byl výstavním kopancem do koulí, kterých je tahle hra plná. Pro velký úspěch toto Tomáš ještě jednou na jiném místě zopakoval, a ukázal tak jasně, že má sice talent na euro, ale svinění mu také není tak úplně cizí :). Nejlépe si vedl Sob, který vypadal, jako když tu hru už párkrát hrál (pozn. - hrál...:), tahal zkušeně za nitky a jeho zvířata se procházela po zoo vyzobávajíc ty nejlepší body. Což byla trochu předzvěst toho, jak bude vypadat celá chata. Některým zvířatům se naopak nedařilo vůbec, zejména díky občasným kudlám v zádech od soupeřů, a na finální pole s výstavou, nedokázali dostat jediného zástupce. Mně se nadále celkem dařilo, svojí speciální schopnost krokodýla, jsem vydojil na maximum, a podařilo se mi nasbírat hodně bodovaných dílků - sice s malými bodovými zisky, ale na druhé místo, za těžce intrikujícím Sobem, to stačilo. Super filer, asi není zrovna pro každého, protože zde nemůžete jen tak sedět u stolu, nějak odehrát svůj tah, a doufat, že vás to někam dostane. Bez vyjednávání s ostatními, se totiž nedostanete vůbec nikam. Občas během hry pocítíte tlak chladné čepele někde v oblasti ledvin, s tím je také potřeba počítat. Ve správné skupině je to fakt sranda.

Po zběsilém fileru, byl čas na nějakou pořádnou hru. Chtěl jsem prubnout nějakou novinku, tak jsem prosadil The Warp, o které kdosi prohlásil, že je to takové menší Twilight Impérium. No nevím. Zásadním problémem asi bylo, že jsme hru rozjeli v pěti hráčích, což je evidentně naprosto debilní počet. Bohužel Warp nenabízí příliš nějaké zajímavé interakce mezi hráči, minimálně v první půlce, a tak je to dlouho jen takové šolíchání na vlastním kousku mapy. Také v pěti lidech čekáte na vlastní tah poměrně dlouho, a velmi brzy to začne být ubíjející. Tedy přestože hra nabízí určité zajímavé mechaniky, spíše ve stylu Eclipse, než TI, díky protrahovanému čekání na vlastní tah, se z celé hry stalo spíše utrpení. Bodově se mi celkem dařilo, přestože jsem nevytáhl paty ze svého rohu mapy, podařilo se mi postavit hodně staveb na příjem a plnit bodované úkoly, které se mi už od začátku skvěle sešly. Nechci tohle úplně hodnotit po jedné hře, ale to, jak vám přijdou úkoly - soukromé i veřejné, sakra hodně ovlivňuje vaše šance ve hře. A nutno říct, že některé úkoly působí výrazně jednodušeji, než jiné. Jak na tom v průběhu hry jste přesně nevíte, neboť body za úkoly jsou skryté, ale tušil jsem, vzhledem k tempu mého plnění, že musím být celkem pohodlně ve vedení. Relativně brzy jsem dosáhl na cílovou hranici devíti bodů, která spouští konec hry. Netradičně ale tento "konec" hry znamená, že následují ještě celá plnohodnotná tři kola. Tedy skoro celá polovina herního času, se odehraje po oznámení konce. Trochu divná mechanika, ale co už. Postupně se bodově začal dotahovat Jakub, a svojí misi konečně rozjel Adrian, který jediný farmil trochu méně, a jel dobývací strategii , se svojí vylepšenou lodí. Bohužel, kvůli tomu, jak se hra neskutečně táhla, už nikdo neměl moc energii a chuť, snažit se efektivně zabránit Adrianovi v dobytí centrálního dílu, který přináší neskutečné bodové zisky. Ten ho tak pohodlně obsadil, což by normálně nemělo být možné, a hráči by se měli zuby nehty snažit, o co největší zkomplikování tohohle odvážného tahu. Neutrální armáda, která se zde brání, je totiž poměrně silná, a její posílení nějakou dobrou kartou, by Adrianovi dobytí buď znemožnilo, nebo minimálně výrazně zkomplikovalo. Takhle to bylo hezky s prstem v nose, následoval zisk asi deseti (nevím přesně) bodů, a totální zadupání mých šancí. Vzhledem k průběhu hry, ale byli všichni spíše rádi, že to mají celé za sebou. Celkově si nemyslím, že by hra neměla potenciál, a nechci jí odsoudit, zejména kvůli jednoznačně špatně trefenému počtu hráčů, ve třech by to mohlo být o dost zábavnější.

Den 2

Na druhý den ráno byl v plánu epický výlet do Středozemě, Válka o Prsten. Vzhledem k tomu, že jsme se Sobem hru testovali ve dvou nějaký týden před chatou, šli jsme spolu do týmu za stranu dobra. Z našeho pohledu výrazně herně přímočařejší hru za Stín, jsme nechali dynamic duu Standa-Jakub. Samozřejmě, bývalo by pro co největší epičnost lépe, kdyby všichni hráči u stolu hru již znali, takhle to bylo určitě trochu (hodně) poznamenáno. Začalo to celkem klasicky, Stín dobyl Osgiliath, který je první na ráně, v Železném pasu se vylíhl děda Saruman, začal chrlit vlčí jezdce, a brzy dojel zaklepat na brány Helmova Žlebu. Z nějakého důvodu, byl ale další postup Stínu příšerně pomalý, na jihu další ofenziva prakticky neprobíhala, dokonce ani směrem na Dol-Amroth, který tak stihl docela posílit. Ani v Rohanu nebylo nějak hotovo, naopak, díky úplnému vyprázdnění Železného pasu, zůstal senilní Saruman sám v baráku, a dobře načasovaným zahráním speciální karty se stalo, že uklouzl na schodech a zemřel (Tolkien by to nenapsal lépe). Tím se omezila schopnost Stínu chrlit zde nové jednotky, a i ty stávající značně oslabily. Mezitím celkem úspěšně pokračoval přesun Společenstva prstenu směrem k Mordoru, oddělil se Aragorn a Gandalf, ale jinak zůstalo Společenstvo stále v celkem dobrém počtu. Další akcí Stínu byl útok na Lorien, který se ale příliš nedařil. Nějaké armády se začaly přesouvat i na sever - ke zde pasivně tábořícím elfům a trpaslíkům v Ereboru. Celkově ale byly všechny stínové ofenzivy tak nějak pomalé a trochu bezzubé. Společenstvo se neúprosně blížilo k Hoře Osudu. Korupce ale stoupala, a žetony k vytažení, byly spíše negativní. Začalo výrazně stoupat riziko prohry strany dobra na korupci. Proto přišel alternativní plán, zkusit dobýt dvě pevnosti Stínu, a ukončit hru tímto způsobem. Rohan vytvořil za tímto účelem docela slušnou armádu, která se vydala směrem k Železnému pasu. Nebyla instantně úspěšná, ale vítězství zde bylo spíše jen otázkou času. Další spojenecké armády vyrazily z Roklinky a Hobitína - pod vedením smradlavého Pipina - směrem ke Kundabádu na severu. Zvažoval se i výpad z Minas Tirith, ale zde bylo přeci jen stále příliš velké množství červeného plastu v okolí. Tyto manévry sice k úspěchu ve finále nevedly, ale účel i tak splnily. Odvedly pozornost a zdroje Stínu od šikany postupujícího Společenstva. I tak byl osud celé hry na hraně, pokud by došlo k vytažení špatných dílků korupce, všechno by šlo do kytek. Štěstí bylo ale na straně dobra, tažené dílky byly zcela benigní, a hra skončila tak jak se sluší, zničením prstenu. Jak jsem psal úvodem, hře jistě neprospěl fakt, že půlka osazenstva hru trochu znala, druhá vůbec. Při neznalosti mechanik, je pak jistě náročnější i spolupráce, která u Stínu celkem vázla. I tak to mělo daleko k nějakému jednoznačnému výsledku, a to přestože strana dobra zaznamenala prakticky optimální průběh hry. Stačilo pár špatně tažených dílku, Frodo mohl skončit napíchnutý na rožni v Mordoru, a bylo by po všem.

Po téhle epičnosti, byl čas na něco odlehčenějšího. Už dlouho jsem majitelem komplet verze Spartaka se všemi expanzemi a v CZ, bohužel zatím světlo stolu nespatřil. Byl jsem tedy nadšený, že přišel jeho čas. Zvolil jsem raději krátkou variantu hry, kdy každý začíná se sedmi body vlivu - cílem je dostat se na dvanáct. Nezačal jsem moc dobře, hned první souboj v aréně byl Amazon Prime - kdy se bojuje v týmech 2 vs 2. Bohužel, Honza do našeho suprového týmu, nominoval místo plnotučného gladiátora, pouze smrdutého obyčejného otroka. Osud mého jediného chasníka, byl tak i přes jeho statečný vzdor, zpečetěn. Naštěstí jsem i tak dobře umístěnými sázkami získal nějaký cash, a když se objevil Theokoles na prodej, šel jsem do něj all in, s asi patnácti zlatými. To naštěstí stačilo, a tento sympatický kluk, s držkou jak Freddy Krueger, mi začal říkat pane. Do arény se s ním pochopitelně nikdo moc nehrnul. Nicméně podařilo se mi ho do boje vnutit, což přineslo nějaké ty body. Bohužel dlouho jsem si jeho ošklivou držku neužil, neboť Standa způsobil, že měl nehodu a zemřel. Tou dobou jsem už ale měl celkem bodově nahrabáno, plus mi skvěle chodily karty stráží, které byl můj rod schopen měnit na vítězné body na stupnici vlivu. Zkusil jsem možná trochu časný all in, zahodil většinu stráží - ponechal si jen tři, a dojel na 12 bodů vlivu. Očekávaje nelítostnou smršť karet intrik, které mě hodí zase hezky zpátky na start. Ale evidentně jsem si tento útok na výhru načasoval skvěle, jediný kdo měl nějakou tu použitelnou intriku, byl Honza. Nicméně jeho pokus jsem zablokoval hned první stráží, a nikdo jiný už se na odpor nezmohl. Za mě sranda hra. Byl jsem rád, že to nedospělo do klasického statutu quo - kdy vždy někdo dojede na konec stupnice VB, jen aby byl instantně nemilosrdně sesvačen, a tak furt dokola.

Následovala vložka her s rybí tematikou. Jako první hra Oceans. Zajímavá věc, kterou lze popsat jen jako fish-building. Líbí se mi solidní míra interakce mezi hráči, kdy se opravdu vyplatí sledovat, co za rybičky mají ostatní, plus prim hraje vzájemné odžírání ryb mezi sebou. Jel jsem spíše defenzivní strategii, kdy jsem byl požírán všemi v okolí, hlavně obligátním Standou. Některé své ryby jsem navíc umístil tak stupidně, že mi nepřinášely vůbec nic, protože byly například na špatné straně hejna. Zachránilo mě nevinně vypadající kombo jedné pokročilé karty, kterou se mi podařilo velmi časně zakoupit, a i přes neustálé ohryzování sousedy, jsem z toho dojil asi sedm bodů za kolo. I tak jsem si myslel, že moje šance na dobré umístění, jsou velice bídné. Přišlo mi, že všichni mají nějaká skvěle rozjetá komba, zejména Honza, který měl asi dvakrát větší a vykrmenější rybí portfolio, než já. K mému nemalému překvapení, po součtu bodů, to ve finále byla plichta mezi mnou a právě Honzou, kterou rozhodl v můj prospěch už ani nevím jaký mrzký porovnávací faktor. Doteď nechápu.

A u ryb jsme zůstali i následující hru - Abyss. Hra byla trochu z naší strany pravidlově cinklá, ale vzhledem k tomu, že všichni měli stejné podmínky, na výsledek to naštěstí velký vliv nemělo. Co je potřeba zmínit, je malé rozšíření, přidávající jakousi černou rybu. Celé to spočívá v tom, že když lížete karty z balíku, a vytáhnete tuto skvělou rybu, váš celý tah je prakticky v prdeli. Nic jiného to nedělá. Podle mě produkt nějaké choré mysli, a věc určená jednoznačně na podpal. Až na zmíněnou rybu hra probíhala poklidně, o bod přede mnou vítězství urval Standa.

Protože vedle se ještě dohrávala nervy drásající partie TI 4, byl čas na jeden malý filer. Volba padla na roll & write styl hru z prostředí sázek na pobíhající koně - Long Shot. Super jednoduchá, rychlá záležitost, kde se snažíte popohnat vámi favorizované (a případně i zakoupené) koně k vítězství, správně umístit sázky, a vyvařit nejvíce peněz ze všech. Ze hry jsem měl celou dobu super pocit. Koně, na které jsem měl nejvíce vsazeno, a které jsem zároveň i koupil, byli většinu hry na špici pole, a vše vypadalo na dobré cestě. K mému velkému znechucení ale nakonec ani jedna moje líná herka nedoběhla. Obě zůstaly stát s tupými výrazy jedno, resp. dvě pole od cílové pásky, a putovali okamžitě do salámu. Stejně jako mé šance na vítězství. To urval s velkým přehledem Honza.

Den se pomalu chýlil, ale byl čas ještě na jednu větší záležitost. Zasedli jsme ke zcela luxusní KS edici Castles of Burgundy. Smekám před produkcí, která hru za mě opravdu povýšila. Jinak jde o klasiku žánru, kterou jsem nehrál tak deset let, ale do krve přešla cekem rychle. Herně je to zábavné, byť trochu soliterní euro. Není tak moc o čem psát, obecně popisovat herní průběh skoro jakéhokoliv eura, vždy záživností nejvíce připomíná Rimmera, a jeho popis házení kostkami. Zde to platí dvojnásob, protože házení kostkami je také poměrně důležitá součást hry. Průběh hry mě trochu naštval, podobná situace jako ve Warpu. Celou hru jsem to celkem válcoval a byl na špici bodování, jen aby mě v závěru přejel pan Adrian, nějakým hnusným super bodovacím kombem. Nevadí.

Den jsem zakončil ve 2:30 v noci, svojí úvodní (a taky poslední) partií Unmatched, v rámci pořádaného 1 vs 1 turnaje. Nalosoval jsem si opravdu výborně. Zatímco já disponoval jakousi bábou s lukem, proti mě stál Tomáš, s lehce přerostlým Tyranosaurem Rexem. Férovka. Snažil jsem se kvičet, zdrhat a střílet, ale jaksi to efektivně moc nešlo, T-Rex je schopný pomocí pár karet přeběhnout celou mapu, a ochutnat vás skoro odkudkoliv. I tak se mi ho skoro podařilo odstřelit, bohužel při finální degustaci, mi nepřišla asi z pěti karet jediná obranná, a skončil jsem tak chroupajíc v dinosauřím chřtánu. Nutno podotknout, že Tomáš schroustal i všechny své další soupeře v turnaji, a došel si pro celkově prvenství (a zaslouženou fidorku).

Den 3

Dalším highlightem chaty, byla epická partie Circadians: Chaos Order, přezdívané Kardashians. Masivní hra, kde prim hraje asymetrie ras, a prakticky neustálé pleskání se přes ksicht. Se Sobem jsme byli jediní hráči, kteří měli už jednu hru za sebou, tj. lehká výhoda, ale při hře to nebylo nějak moc poznat. Vybral jsem si bohužel trochu méně záživnou rasu Zcharo - což jsou spíše farmáři, jejichž strategie je více beton, tedy nic pro mě. Moje snaha byla získat co nejrychleji co nejvíce výzkumu. Bohužel mi přišlo, že reálně lze toto stihnout nejdříve v pátém kole, a i tak je to celkem náročné. Většinu hry jsem jen betonoval, sice jsem měl občas myšlenky na agresivní výpad, kde bych mohl zničit nějaké budovy (za což jsou taky body výzkumu), ale moje obava byla, že pokud moje betonová obrana jen trošku povolí, hned se na mě sesypou agresivní soupeři. Kteří se mezitím úspěšně pleskali mezi sebou, prakticky každý s každým. Oblíbeným cílem byli zejména Sobovi oškliví zelení bažinatci, kteří to ale ustáli v pohodě. Ve čtvrtém kole došlo konečně i na mě. Přes solidní beton, mě navštívil jak červený Tomáš - s mega armádou, a velitelem silnějším, než pravděpodobně moji tři velitelé dohromady, tak Standa s Circadiany. Boj s Tomášem byl dost jednoznačný, naštěstí mi zbyla značná část armády, která po vyklizení pozic Tomášovým červeným hordám, mohla pomoci čelit Standově agresi. Tu se mi naštěstí podařilo odrazit, a ponechat si tak alespoň jednu výzkumnou budovu na mapě. To mi postačilo k tomu, abych se doplácal na dvacet bodů výzkumu v následujícím (pátém) kole. Bohužel, ani ostatní nelenili, a vítěznou podmínku v pátém kole plnily úspěšně Sobovy bažinné hordy, i Standovi humanoidi. Daleko nebyl ani Adrian za AI - který se snažil vraždit ostatním jednotky. Tomášovi nevyšlo pár rozhodujících bojů, tedy ten byl z kontestu pryč. Já v tento moment bohužel také, protože přestože na dvaceti bodech slávy moje armády trochu posílí, neměl jsem ani omylem dostatečnou sílu na to, abych zastavil Soba i Standu zároveň. Je to těžké, když většinu hry investujete do farmení výzkumu. Hra tak dospěla do stádia lehkého kingmakingu, kdy byla otázka, komu ze dvou zasloužených adeptů na výhru, ostatní pokazí vítězné podmínky více. Nakonec svou podmínku stejně splnili oba, přičemž Sob to urval na hned následující vítěznou podmínku, v případě remízy, kterou je počet obsazených území. Tato podmínka přeci jen trochu znevýhodňuje ve vzduchu se pohybující Circadiany. Celkový herní čas byl asi 4,5 hodiny, s pravidly 5,5, což je morda, na druhou stranu, hra byla podle mě celkem epická. Místy tedy naprosto totální chaos, ale furt tak nějak smysluplný, kdy si člověk cílevědomě mohl jít za svým vítězstvím, a v určité fázi hry, po něm sahal prakticky každý. Líbí se mi boje ve stylu Kemetu. Líbí se mi, jak herní kolo, i přes množství událostí, hezky plyne. A že hra podporuje konflikt, místo nějakého betonování. Asi by se mi také výrazně více líbilo, hrát za jinou rasu, a možná mnou hrané modré farmáře úplně vynechat. Neb mi přijde, že svým herním stylem se do hry prostě moc nehodí. Ale možná to chce jen hrát je úplně jinak, a možná prostě vůbec nebetonovat a hrát naopak agresivně.

Následoval filerek - Podsvětí, kde dostanete na začátku skrytou roli - démon, nebo vesničan, a snažíte se manipulovat posádku na lodích tak, aby právě vaše role byla ta více bodovaná. Vyhráli jsme se Standou v roli démonů, ale mám-li být upřímný, ani nevím jak, a mám pocit, že jsem zrovna zásadně k úspěchu nepřispěl.

Poté jsme se rozprskli na tři skupiny, kdy jsme zbyli jen ve třech se Sobem a Jakubem. Volba padla na menší novinku - Galaktické Aliance. Na své rozměry zajímavá věc, defacto spíše euro, ale s jistými zajímavými prvky, např. vyhodnocování vesmírného souboje každé kolo, možnost krádeží obsazených planet apod. Jednoduchá pravidla, rychle odsýpající, to přesně můj Chaosem odpařený mozek potřeboval. Kupodivu jsem velice těsně urval vítězství, o to cennější, že to byla Sobova jediná hmatatelná porážka za CELOU chatu (navíc asi o 2 blbé body). Válcoval nás jinak opravdu nelítostně. A i v této hře poté pro jistotu dvakrát zmasakroval ve dvou Adriana, aby si spravil chuť. Celý výkon byl opravdu odporný, a zasloužil by opravdu hloubkovou kontrolu dopingovými komisaři.

Následovala ještě zastávka na Bílém hradu, což je novinka od Tlamy. Malé, ale komponenty našlapané euro. Lehká pravidla, ale jinak celkem pěkné herní možnosti, kdy hlavní dilema je, zda umístit silnější kostku bez bonusu, nebo slabší s bonusem. Cílem je rozjet nějaký bodový engine, což se mi bohužel absolutně nedařilo. Nepobral jsem pár herních mechanik, např. jsem zcela ignoroval fakt, že za zahradníky jsou také body, a vůbec na ně nejel. Což byl pak celkem průser v závěrečném zúčtování, které urval před Adrianem pro sebe těsně Jakub.

Den uzavírala hra, co musela prostě přijít. Blood on the COCKtower, stálice každé chaty. Byl jsem už přeci jen trochu načatý, tedy modlil jsem se, abych hlavně nebyl Imp, protože lhaní a přetvářka vyžaduje přeci jen mnohem více energie, než cokoliv jiného. Samozřejmě jsem vytáhl Impa. Jak podotkl Jenáč - jsou to hrozný nervy. Snažíte se, aby na vás nikdo nic nepoznal, abyste se nějak debilně nepřeřekli, neprovařili se, což je podle mě strašně jednoduché, kór když je člověk už úplně vyflusaný Dle průběhu hry jsem očekával, že bude hotovo tak ve druhém kole. Měl jsem neustále pocit, že moje identita musí být všem už jasná. Když mě poté Olga (v dobré víře), defacto provařila, myslel jsem, že je okamžitý konec. Ale kupodivu jsem unikal ještě docela dlouhou dobu, vlastně až do finálního hlasování, kdy to bylo 50:50, a rozhodoval lehce zmanipulovaný Tomáš, který se nakonec bohužel přiklonil k mojí popravě. V druhé hře bylo zlo tvořeno tandemem Tomáš / Olga, a bylo to snad ještě zajímavější, kdy opět celkem těsně, došlo k vítězství hodných vesničanů Ale bylo v tom opět hodně paranoi, falešných obvinění a nejistoty. Well played.

Den 4

Poslední den už jen finišoval Unmatched turnaj, Sob zválcoval soupeře v Galaktických Aliancích, a my se rozhodli, dát obligátní nedělní Root. V klasické sestavě frakcí ze základu. Vzal jsem Vagabonda, protože minule jsem s ním měl docela úspěch. Rozhodl jsem se hrát dobráka, rozdávat ostatním radost a karty, a tím sbírat body. Kartami jsem ve velkém krmil zejména Standu - který hrál za kočky. Tomášův pták (...) se mezitím začal rozpínat po mapě, a to poměrně radikálně. Bohužel lesní aliance nebyla ve hře moc aktivní, já hrál spíše farmu, hra se tak smrskla na souboj kočka s podporou mých karet vs. ptáci. Standa zkusil vyhrát na kontrolu území, to ale proti rozjetému opeřenci nevyšlo. Naopak Tomáš uzavřel hru na 30VB. Já sice rozjel hru na hezké bodové zisky, a v dalším kole bylo reálných 28-29 bodů, bohužel to ale bylo příliš pomalé. Chtělo to nejprve přistřihnout křídla Tomášovi, aby skončil v úpadku, což jsem ale nezvládl, protože od začátku byl můj mýval totální pacifista. Navíc ostatní za celou hru - i přes mé rozhazování karet ve velkém - vyrobili přesně jeden předmět, a to ještě zcela zbytečné třetí boty.

A to byl konec. Slušný herní účet, kterým jsem překonal svůj osobák z minulé chaty. Win-rate také nebyl vůbec špatný, hlavně díky tomu, že jsem se často úspěšně vyhnul hraní proti nadopovanému Sobovi. Myslím si, že se tentokrát podařilo i pěkně splnit skoro všechny eventy, a celkem se minimalizovalo nekonečné dohadování o tom, co se bude hrát dál. Downtime tak nebyl skoro žádný, atmosféra tradičně skvělá, občas nervy lehce tekly (především u TI4, co jsem tak slyšel), ale myslím si, že nikdo nasraný dlouho nebyl. Nezbývá než poděkovat všem spolu i protihráčů, bylo to tradičně naprosto super.